Němé mayovky

Die Karl-May-Stummfilme (1920)

První filmové mayovky byly natočeny již ve dvacátých letech minulého století. U jejich zrodu stála mladá scenáristka, režisérka a producentka Marie Luise Droop, narozená 15. ledna 1890 ve Štětínu. Již od dětství milovala příběhy Karla Maye. V roce 1903 napsala spisovateli svůj první dopis a navázala s ním dlouholeté přátelství. O několik let později navštívila Karla Maye v Radebeulu a pomáhala mu překonat období plné vražedných pomluv a soudních procesů. V roce 1910 se Marie seznámila se školním radou Dr. Adolfem Droopem (1882-1938), kterého si v říjnu roku 1912 vzala za muže. V následujícím roce založili Sdružení Karla Maye (Karl-May-Vereinigung), které bojovalo mimo jiné proti vyřazení mayovek z veřejných knihoven. Po vypuknutí 1. světové války musel Adolf nastoupit na vojnu a Marie si našla místo dramaturgyně u dánské produkční společnosti Nordisk Film. Po úspěchu dobrodružného filmu Die Lieblingsfrau des Maharadscha (1916), který vznikl na motivy jejího stejnojmenného příběhu, si stále častěji pohrávala s myšlenkou převést na plátna kin také dílo Karla Maye.

Konkrétních rysů začal nabývat tento plán počátkem roku 1920, kdy manželé založili vlastní produkční firmu Ustad-Film Dr. Droop & Co. Ke společníkům patřili např. turecký režisér Muhsin Ertuğrul, obchodník Johann Friedrich Knevels, šéf nakladatelství Karl-May-Verlag Dr. Euchar Albrecht Schmid, vdova po spisovali Klara May a malíři Carl Lindeberg a Sascha Schneider. Tito lidé rozhodně nebažili po slávě a penězích; prostřednictvím filmů chtěli spíše šířit Mayovu víru ve spravedlnost, mír, rasovou či náboženskou toleranci. Nasvědčuje tomu i výběr firemního jména: Ustad je totiž postava z třetího a čtvrtého dílu symbolistického románu V říši stříbrného lva, která je ztělesněním lidského ideálu.

Posledně jmenovaný film měl vzniknout na motivy románu Vánoce. V dalších sezonách chtěla společnost Ustad-Film zfilmovat romány Pouští, V roklinách balkánských, Vinnetou, Old Surehand, V zemi Mahdího, Satan a Jidáš, Poklad ve Stříbrném jezeře a Inkův odkaz. Záměr vzbudil v odborném tisku velkou pozornost, neboť příběhy Karla Maye byly stále oblíbené a dala se očekávat velká divácká návštěvnost. Z mnoha důvodů, o kterých bude ještě řeč, se však prognózy nenaplnily a realizovány byly pouze tři mayovky: Uctívači ďábla, Na troskách ráje a Karavana smrti.

Na troskách ráje

První mayovkou promítanou v německých biografech byl snímek Na troskách ráje (Auf den Trümmern des Paradieses), který vznikl na motivy románu Z Bagdadu do Stambulu, přesněji podle kapitoly Přepadení. Snímek režíroval divadelní herec, filmový režisér a producent Josef Stein. Narodil se 2. února 1876 ve Vídni, ale vyrůstal v Prostějově. Byl členem malého divadelního souboru, s nímž se v rámci turné dostal až do Německa. První kontakty s filmem navázal již v roce 1896, kdy začal pracovat jako distributor filmů bratří Lumièrů. V roce 1907 se stal inspicientem v divadle Neues Theater Berlin a v roce 1911 získal stejnou pozici v newyorském divadle Irving Place Theatre, kde v té době působil také český malíř Alfons Mucha. V dalších letech hostoval v divadlech na Kubě a v Mexiku, vystřídal divadelní scény v Kolíně, Düsseldorfu, Cáchách a Magdeburgu, krátce působil i v Rusku. V letech 1917-1925 režíroval celou řadu nepříliš významných filmů. Poté se začal věnovat výhradně produkci. V roce 1933 emigroval kvůli svému židovskému původu do Československa, kde pokračoval v činnosti producenta a spolupracoval na slavných veselohrách Barbora řádí (1935) a Advokátka Věra (1937). Zemřel 16. června 1937 v Praze.

Do role Kary ben Nemsího byl obsazen známý německý herec a zpěvák Carl de Vogt (1885-1970). V počátcích kariéry působil na divadelních scénách v Mohuči, Freiburgu a Berlíně, brzy ho ale zlákal svět filmu. Přestože natočil více než 130 snímků, zemřel téměř zapomenut v jednom berlínském domově důchodců. Jeho manželka, známá německá herečka a tanečnice Cläre Lotto (1893-1952), ztělesnila Bendu, sestru perského prince Hassana, kterého si zahrál Gustav Kirchberg. Karova věrného služebníka hadžiho Halefa Omara ztvárnil herec maďarského původu Meinhart Maur (1884-1964), jenž působil na mnoha německých divadelních scénách. Když se moci chopili národní socialisté, utekl do Anglie, kde našel uplatnění jako filmový herec. Džanu, manželku prince Hassana, si zahrála herečka a kabaretní zpěvačka Dora Gerson (1899-1943). Jako Židovka nesměla od roku 1933 vykonávat svou profesi a o tři roky později emigrovala do Nizozemí. V roce 1942 chtěla utéct do Švýcarska, byla však zatčena a dopravena do tranzitního tábora Westerbork, kde vystupovala pro své spoluvězně a členy strážních oddílů. Zemřela i se svými dětmi v koncentračním táboře Osvětim. V úloze Mary Durimeh se objevila Anna von Palen (1875-1939), Omrama si zahrál herec, scenárista, producent a režisér Erwin Báron, Selima Agu ztělesnil dánský herec Tronier Funder.

Natáčení filmu probíhalo v létě roku 1920 v úchvatné krajině Saského Švýcarska a ve filmových ateliérech berlínské společnosti Jofa. Premiéra filmu proběhla 7. října 1920 v Drážďanech a zúčastnili se jí šéf nakladatelství Karl-May-Verlag Dr. Euchar Albrecht Schmid a vdova po spisovateli Klara May. Na první pohled se mohlo zdát, že se představení divákům líbilo. Také některé dobové deníky nešetřily chválou a vyzdvihovaly především moderní režii a skvělé herecké výkony. Za zavřenými dveřmi se však odborníci shodovali, že film postrádá napětí a je příliš prošpikován filosofickými proslovy o míru a přátelství. A pokud divák nezná knižní předlohu, brzy se začne v příběhu ztrácet.

Karavana smrti

Jako druhý v pořadí promítala německá kina snímek Karavana smrti, který vznikl na motivy románu Z Bagdádu do Stambulu a dějově navazuje na předchozí film. Natáčení probíhalo od 4. října 1920 v ateliérech společnosti Jofa. Obsazení rolí zůstalo v podstatě stejné jako u snímku Na troskách ráje. Nově přibyl bavič maďarského původu Karl Huszar-Puffy (1884-1943), který ztvárnil sluhu Kepeka a Maximilian Werrak, který si zahrál Selima Agu. Do role šejka byl angažován další maďarský herec Béla Lugosi (1882-1956), později známý jako hrabě Drákula.

Dne 16. listopadu 1920 se v Hamburgu konalo neveřejné představení pro zástupce tisku. Kdy se konala premiéra Karavany smrti se ovšem nedá s jistotou říci. Většina pramenů uvádí, že film byl poprvé promítán 17. listopadu 1920 v Breslau (dnes Wrocław). V některých zdrojích se píše, že premiéra filmu proběhla 18. listopadu 1920 v Drážďanech. Dodnes se ale nepodařilo najít novinové zprávy a recenze, které by o tomto představení informovaly. Je také záhadou, proč se domnělé drážďanské premiéry nezúčastnili Klara May a Euchar Albrecht Schmid, přestože se konala v místě jejich bydliště. Klara se ho dočkala teprve 6. ledna 1921, kdy si poznamenala do svého deníku: "Všechno velmi dobré. Skvělý Báron. Vogt se v mnohém podobá Karlu Mayovi." I přes pozitivní ohlasy filmových kritiků však zůstaly kinosály poloprázdné a finanční situace Ustad-Filmu se přiostřovala.

Uctívači ďábla

Jako poslední z trojice němých mayovek se v kinech promítal snímek Uctívači ďábla, který vznikl na motivy románů Pouští a Divokým Kurdistánem. Natáčel se v průběhu června a července 1920 a je tedy vůbec první filmovou mayovkou v historii kinematografie. Film režíroval turecký herec a režisér Muhsin Ertuğrul (1892-1979). V hlavních rolích účinkovali staří známí: Carl de Vogt, Meinhart Maur, Erwin Báron, Béla Lugosi, Gustav Kirchberg a Tronier Funder. Premiéra se konala 2. ledna 1921 ve Würzburgu. Tvůrci filmu i kritikové se shodli na tom, že snímek Uctívači ďábla je po režijní i obsahové stránce nejzdařilejší mayovkou. Bohužel po dvou nepodařených projektech zájem o filmové mayovky zcela opadl a kina zela prázdnotou. Pod tíhou obrovských dluhů musel Ustad-Film v létě roku 1921 vyhlásit konkurs. Frustrovaná Marie Luise Droop onemocněla v roce 1922 těžkou formou nedoslýchavosti. Rozvedla se s Adolfem Droopem, ale vídala se s ním až do jeho smrti v roce 1938. I přes svůj handicap nadále působila jako scenáristka a režisérka. Během druhé světové války pracovala jako překladatelka, novinářka a spisovatelka. Chtěla vydat biografii Karla Maye, ale dříve než stačila svůj sen uskutečnit, podlehla rakovině žaludku. Zemřela 22. srpna 1959 v nemocnici v Gengenbachu. Jaká byla skutečná hodnota trojice mayovek se můžeme jen domnívat - tato němá díla se bohužel nedochovala, resp. nepodařilo se vypátrat nikoho, kdo by vlastnil filmové kopie.