„Vila Medvědí sádlo“
Nesčetní, drazí kamarádi, co chtěj znát podrobný popis mojí vily, se můžou orientalizovat podle následující skici.
Kdo z Drážďan parníkem pohladí Labe po líbezných zádech, tomu brzo padne do voka forma idylické budovy, jejíž intrigující zdi se na pravém břehu zvedaj z chloroformově zelených křovisek čtvercově zaokrouhlené zahrady. Nad přední verandou lze velkými písmeny číst „Vila Medvědí sádlo“, to je tedy můj příbytek.
Stojí hoďku cesty vod Moricburku, kde jsem poprvé zamrkal na svět a kde jsem vegetoval během svého slavného vzdělávacího procesu. Vila se skládá za prvé ze zmíněné zahrady a za druhé z lidské usedlosti, kterou jsem nechal zřídit uprostřed, jednoho páva, dvou papoušků, tří slepic1 a několika dalších zoologických špecirarit vedle jámy na popel a vinné treláže.
Zahrada je vobehnaná železným plotem s ohnivzdornými hroty. Kdo chce dovnitř, ten má smůlu, páč totiž nenajde dvířka. Místo nich mám však na zlodějíčky ovoce zrychtované samostříly a udice. Jediný loajální vchod nejoddaněji září vstříc návštěvě, která jde vod Labe, mezi návštěvnickým a varovným zvonkem a štítem z míšeňskýho porcelánu, na kterém se skví internacionální jméno Heliogabalus Morpheus Edeward Franke, prérijní lovec.
Vocaď se milostivý příchozí pohybuje kolem prvosenek a dlouhé lásky, kterou chci ale zasadit až na jaře, pak pietně květinovou a sněženkovou zahrádkou k malé verandě, kde teď v zimě krmím kosy mravenčími vajíčky a sýkorky zbytky slaniny. Pak se vodvalí vlevo kolem dvou rohů domu k ovocnému sadu, kde ho strom za stromem vobklopěj svými sympatetickými větvemi a ukážou mu tamní nádhery, totiž zelenobílé sušáky prádla, americké maliníky a v korintském stylu zbudovanou králikárnu se sukcesivními schůdky pro slepice. Taky tam byla psí bouda, ale nechal jsem ji odnést do své ložnice, páč je teď moc zima, takhle se duševně projevuje moje účastenství proti týrání zvířat a antivivisekce. Pod vořešákem padne ihned chápavý zrak na dveře, kterými se člověk elegantně protáhne přes čtyři schody do budovy.
Ta má čínský mezanin a sangvinicko-egyptské bel étage s hromosvodem, žerdí na vlajku a dvěma výhněmi, ze kterých vod rána do večera bez ustání proudí domácí duchové mého vřele vonícího krbu, páč jak je známo, jsem delikátní labužník.
V chodbě visí moje sbírka motýlů a na zkoušku květník se slunečnicemi. Taky tam stojí zouvák. Vpravo se jde do kuchyně a vlevo do haly. Tam stojí vysoké trymó a sud na mokré deštníky, a taky je tam album fotografií, aby si v něm mohli v glazé rukavičkách listovat znudění lidé. Vocaď lze projít do přijímacího salónku se sametovým nábytkem a mým portrétem, na kterém mám klobouk s perem. Pianino není pro mě, ale na čtvrtek, kdy pro své ctitele pořádám velké žúr fix. Koberec je jen z medvědích kůží, které mají votevřené tlamy a jsou spolu svázany svými vocasy. Abych je vochránil před moly, natírám je tinkturou, ve které je assa-foetida a amoniak a která asi mým návštěvníkům komponuje, páč se nikdy nevodvážili vejít do salónku.
Vedle něj je obývák s pravým vořechovým kanapem a preparátovanými kostrami zvířat, k tomu ještě stříbrnice se zrcadlem a všechno možné ptactvo ve vycpaných postojích. Dál se jde do jídelny pro dvanáct lidí na pravých dubových židlých spolu s podnožkami pro konventuelní dámy a velkými schwarzwaldskými hodinami, které během jídla vyhrávají:
„Na salámu všechno mám,
mám-li hlad, či žízeň mám.“
Taky tu visí obrazy Old Shatterhanda a Winnetoua, které jsem sám namaloval stromovým olejem, protože jsem tehdy jiný nesehnal. Bohužel jsou voba hrdinové vidět jen zezadu, páč mi nechtěli sedět čelem.
Následuje ložnice s železnou polní postelí a červenou, hedvábnou pokrývkou s modrými třásněmi. Na plafongu jsou nakresleny všechny hvězdy a na stěnách velké stromy, abych se vždycky cítil jako v pralese. Když jdu spát, musí jeden ze dvou černochů, co mi posluhují, bručet jako medvěd, nebo řvát jako tygr, a to hlavně venku za dveřma. Druhý pumpuje vodu na střechu, samo sebou když neprší. Když to pak v okapech klokotá a řvou divoká zvířata, přenesu se do své slavné minulosti a pêle-mêle klesnu s největším nadšením do náruče dárce snů Nautila.
Tady v přízemí žiju jako nenápadný soukromník a skromný, údajný laik pro své zdraví a přátele. Nahoře v bel étage však bydlí věda a učenost. Nachází se tam má studovna s glóbusy a papírem na psaní, vpravo a vlevo pak je knihovna s mnichovským týdeníkem Fliegende Blätter, drážďanským týdeníkem Dorfzeitung a taky je tam časopis Kladderadatsch. Za nejsvětější král považuji časopis Gute Kamerad, jehož jsem příznivec a také spolupracovník, jak je známo. Také tam visí mé zbraně a válečné koryfeje vedle indiánské dýmky míru, ze které pokuřuji hlavně v případě, když se rozzlobím na své dva černochy a v duchu si říkám, že je přece nebudu tady v Sasku skalpovat.
Ostatní místnosti jsou plné filozofických sbírek, indiánského vybavení a kaferských přileb, japonských požárních stříkaček a arabských máselnic, grónských slunečníků a botokudských petrolejových vařičů, egyptských harpun na velryby, novozélandských stojanů na noty, lahví samojedského vína, staroasyrských bajonetů, pastí na myši ze země Eskymáků a dokonce tu mám i pár malajských holínek s velkými vostruhami, zkrátka a dobře všechny možné věci ze všech možných zemí, které moji přátelé s velkou pílí sesbírali a s úctou mi je přinesli a věnovali k narozeninám nebo jinému pamětihodnému dni.
Nesmírně mě udivuje, že mnozí dobří kamarádi, kterým tohle píšu, už dávno nepřišli na myšlenku mě poslušně uctít podobným způsobem svým tributem, ale přesto jsem stále jejich velevážený
Heliogabalus Morpheus
Edeward Franke,
krátce Hobble-Frank