3. kapitola

Víte, jak je dobrý, rychlý a vytrvalý kůň pro muže z prérie důležitý, gentlemen? Seberte větroplavci jeho balón a námořníkovi jeho loď a oba zaniknou. Stejně nepředstavitelný je lovec ze savany, který nemá koně. A jako jsou rozdíly mezi loděmi, jsou i rozdíly mezi koňmi! Pshaw, nechci o tom řečnit, ale pokud vám říkám, že jsem měl několik let pod sebou nejlepšího koně v rozlehlých stepích, budete vědět, co tím myslím. Pečoval jsem o něj jako o sebe sama, ano, ještě lépe. Několikanásobně si vděčíme za životy, a když ho nakonec jeden rudý holomek zastřelil, pohřbil jsem ho i se skalpem jeho vraha, jak se na westmana sluší.

A od koho jsem ho získal, ptáte se? Inu, od nikoho jiného než od Černého pantera tehdy u Smoky Hillu! Našel jsem ho mezi polapenými zvířaty, na hřbetě měl tmavou pokrývku z pantera a jeho hříva byla ozdobena orlím peřím, což byl dostatečný důkaz, že se jednalo o zvíře náčelníka. Nasedl jsem na něj a zjistil jsem, že má nejlepší indiánskou školu, jakou jsem kdy viděl. Proto jsem se s ním nedokázal rozloučit, vzal ho na vor, kde jsem mu zařídil vhodné, suché místo, a když jsme s Lincolnem dorazili k Mississippi a rozdělili se, koně jsem osedlal. Natolik se osvědčil, že mi Arrowa, jak jsem hřebce pojmenoval, celý svět záviděl. Nikdy se nestalo, že bych si na něj musel stěžovat.

Vydal jsem se do Texasu, pak jsem se několik let toulal po Novém Mexiku, Coloradu a Nebrasce a jel jsem dokonce až do Dakoty, abych se tak trochu střetl se Siouxy, u kterých se může přiučit i ten nejmazanější trapper.

Jednou jsem se u Black Hills potkal s několika lovci, od kterých jsem se dozvěděl podivné zprávy. Tehdy petrolejová horečka dosáhla nejvyššího stupně. Prameny vyrážely ze země, a kde nebyl petrolej, tam se o něm alespoň hodně mluvilo. Samozřejmě byly oblasti, které přetékaly hořlavou tekutinou, a kdo měl štěstí a zajistil si předkupní právo, mohl za rok vydělat miliony.

O tom jsme hovořili, když jsme odpočívali u ohně a pekli kus šťavnaté bizoní svíčkové. Jeden z mužů pravil:

„Znáte náhorní plošinu, která se rozprostírá od Yanktonu na Missouri vpravo od řeky přímo na sever a pak spadá k Hudson Bay? Nazývají ji Coteau du Missouri?“

„Kdo by Coteau neznal? Nikdo se však rád nepouští nahoru do tmavých, příkrých bluffů a roklí, kde vládnou redmani, medvědi a rysové a člověk tam neuloví nic jiného než bídného skunka nebo divokou kočku, která je k ničemu.“

„Přesto jsem tam byl a našel jsem něco, co bych nahoře nehledal, totiž největšího petrolejáře, jakého ve Spojených státech najdete.“

„Petrolejáře? Nahoře? Kde by se na Coteau vzal petrolej?“

„Prostě tam je, to stačí. Jak se tam dostal, do toho mi nic není. Pobyl jsem u něj po tři dny, protože abyste věděli, ten chlap je pohostinný jako nikdo druhý a choval se ke mně, jako bych byl sám prezident. U něj olej jen tak vyvěrá ze země. Přesto z Chicaga nechal dopravit půdní vrták, aby se dostal do větší hloubky. Má stovky sudů velkých tak, že by v nich šlo dovádět na kobyle, a peníze – nikdy jsem je neviděl, ale musí jich mít plné pytle!“

„Jakpak se jmenuje?“

„Guy Willmers. Zvláštní jméno, že ano? Ale muž je to krásný, sice mulat, ale chlap jako obrázek. A jeho žena, které říká Betty, pochází naproti z Germany. Její otec, Mr. Hammer, žil dole v Arkansasu a zažil hodně utrpení. Bushheadeři zavraždili jeho dceru a…“

Vyskočil jsem.

„Guy Willmers? Mulat? Fred Hammer, že ano? Tak se ten muž jmenuje?“

„Ano, Fred Hammer, dlouhá postava se širokými rameny, na hlavě sněhobílé vlasy a vousy. Ale co je to s vámi? Znáte snad ty lidi?“

„Jestli je znám? Lépe než vás všechny! Fred Hammer bydlel vedle nás a jeho nejstarší dcera Mary byla mou nevěstou, unesli mi ji bushheadeři, a když jsme je pronásledovali, Kanadský Bill ji i s mým otcem zastřelil.“

„To sedí, to sedí! Takže jste Tim Kroner, o kterém mi petrolejový princ tak hezky vyprávěl?“

„To jsem já. Pak jsem se vydal do prérie, a když jsem se pak po letech jednou vrátil, našel jsem tam jiné lidi.“

„Fred Hammer dobře prodal a zařídil si v St. Louis obchod. Guy Willmers pro něj cestoval a jednou dorazil na Coteau, kde objevil petrolej. Samozřejmě se tam hned všichni vydali a také věděli proč. Musíte je navštívit, Mr. Kronere, uděláte jim tím ohromnou radost, to vás ujišťuji!“

„Zounds, ať jsem napíchnut a opečen jako tenhle kus svíčkové, pokud hned ráno nevyrazím! Black Hills už jsem přesycen a chci zas jednou nahoru mezi redmany, rysy a medvědy. Třeba se mi taky podaří najít díru, ze které vyvěrá Michiganské jezero petroleje.“

„Nejdříve ale musíte vyprávět historku o bushheaderech. Kanadský Bill údajně nedávno v Des Moines vyhrál v three-card monte dvanáct tisíc dolarů. Čertovská hra, řekl bych, mnohem horší než monte, které hrají v Mexiku a okolí.“

„Mě stálo mnohem víc než celou horu stříbrňáků. A jak se to přihodilo, well, to uslyšíte!“

Vyprávěl jsem, co se stalo, a pak jsme se zabalili do pokrývek, ustanovili první hlídku a zavřeli oči. Nedokázal jsem však usnout. Hlavou mi vířily myšlenky na Freda Hammera, Betty a Guye Willmerse. Staré obrazy se probudily s novou svěžestí, a když jsem konečně začal dřímat, zdálo se mi o dalekém Arkansasu, o obou farmičkách, o otci a matce, o Mary, která se přede mnou objevila v celé své kráse a dobrotě, jako jsem si vídával dříve. Objevil se i Kanadský Bill. Chtěl mě zadávit, a když se na mě sápal, probudil jsem se.

„Time Kronere, máte poslední hlídku. Zdá se mi, že nastal čas.“

Byl to starý lovec kožešin, kdo se dotkl mé paže, ale říkám vám, že bych za to dal hodně, kdybych před sebou opravdu měl Williama Jonese!

Úmyslně jsem si nechal poslední hlídku, abych byl brzy připraven k odchodu. Když skončila a probudil jsem ostatní, zeptal jsem se trappera na cestu, kterou jsem se měl vydat.

„Přímo na východ k Missouri, překročte řeku, kde se vlévá Green Fork, a pak proti proudu po pravém břehu. Vysoké předhoří Coteau, které vypadá jako obří kazatelny, dosahuje až k údolí řeky. Mezi čtvrtou a pátou kazatelnou vystoupáte vzhůru a asi dva dny pojedete pralesem přímo na sever. Až dorazíte na prérii s buvolí trávou, pokračujte stejným směrem asi čtyři dny, až dorazíte k ohromnému bluffu, který protíná celé Coteau od východu k západu. Zde sestoupíte a jste na místě.“

„Co za redmany se tam pohybuje?“

„Siouxové, zejména z kmene Oglalů, nejhorší národ, co znám. Objevují se však jen v období jarní a podzimní migrace bizonů. Teď jsme uprostřed léta a nejspíš před nimi budete v bezpečí. Stáhli se mezi Platte a Niobraru.“

„Děkuji vám, a pokud se zas někde potkáme, budu vám o své cestě vyprávět.“

„Dobře! Pozdravujte je a řekněte jim, že jim z celého srdce přeji štěstí a spoustu oleje!“

Rozloučil jsem se s nimi, nasedl na Arrowa a obrátil se na východ. Vše jsem nacházel a dělal tak, jak mi ten muž řekl. U Green Forku jsem přeplaval Missouri a spatřil jsem jednotlivé vysoké a zaoblené horské masivy, mezi nimiž vedla do výše rozpukaná, propletená údolí. Když jsem minul čtvrtého obra, zatočil jsem vpravo. Rokle byla plná povalených skalních bloků, kamenité droliny a zhroucených, poloshnilých kmenů, které byly obrostlé popínavými rostlinami, takže bylo velmi namáhavé se s koněm dostat vpřed a svému dobrému tomahavku jsem vděčil za prosekanou cestu. Konečně jsem se dostal na náhorní rovinu.

Ocitl jsem se uprostřed nejkrásnějšího pralesa, kde nebyla ani stopa po podrostu, takže jsem rychle postupoval vpřed. Můj statečný Arrow nepotřeboval ani celé dva dny, abychom se dostali na prérii, kde jsem teprve učinil zastávku, abych se zaopatřil sušeným masem, neboť jsem nevěděl, zda v savaně narazím na zvěř vhodnou k lovu.

Když jsem byl hotov, vyrazil jsem opět k severu. První den proběhl bez zvláštností, druhý též. Třetího dne ráno jsem se z pokrývky vymotal docela pozdě, a zrovna jsem se chystal osedlat Arrowa, když jsem v dáli spatřil jezdce, který jel po mé stopě.

Co to bylo za muže, který měl důvod cestovat touto odlehlou savanou? Spíše ze zvyku než z opatrnosti jsem uvolnil nůž a revolver a očekával ho v sedle. Tak jsem byl na vše připraven.

Jak se blížil, rozeznával jsem na jeho vysoké, rozložité postavě stále více podrobností. Jel na dlouhonohé herce, která měla neobyčejně velkou hlavu, ale o to menší a nanejvýš skromný byl její ohon. Držela však krok, který byl hoden respektu. Muž měl na hlavě plstěný klobouk s nekonečně širokou krempou, tělo vězelo v těsné, kožené kazajce, jejíž jednoduchý střih nebránil žádnému pohybu, a na nohách měl natažené vysoké, až k tělu dosahující holínky. Přes rameno mu visela dvouhlavňovka a u pásku měl váčky na prach, střelivo a mouku. Revolver měl vedle bowiáku a také jsem si všiml dvou podivných předmětů, ze kterých se později vyklubala železná pouta.

Široká krempa mi znemožnila rozeznat obličej. Nechal jsem ho přiblížit se na dostřel a pozvedl jsem kulovnici.

„Stát, master! Co děláte v této krajině?“

Zarazil koně a zasmál se.

„Heigh day, to je tedy vtípek! Time Kronere, ty starý mývale, chceš mě snad zastřelit?“

„Hrome, ten hlas bych měl znát,“ odpověděl jsem a sklonil zbraň. „Ta zpropadená čapka je mi v cestě. Abrahame Lincolne, jsi to opravdu ty, kdo se tu z rána prohání na takovém kozlovi?“

„Ovšemže jsem to já, pokud proti tomu nic nemáš. Mohu teď už k tobě?“

„Pojď a řekni, kde se tu bereš!“

„Nejprve musím vědět, co tě na tvém Arrowovi přivádí do této krásné krajiny?“

„Chci vyhledat tvého a svého známého.“

„Známého nás obou? O koho jde?“

„Hádej!“

„Řekni nejdřív místo.“

„Vpředu v nějakém bluffu, kde prý proudí olej jako voda.“

„Ach, Guy Willmers, petrolejový princ!“

„Good lack, ty ho znáš?“

„Osobně ne, ale přece jsi mi u Smoky Hillu řekl jméno zetě Freda Hammera.“

„Takže jsi věděl, že se Fred Hammer přestěhoval na Coteau du Missouri?“

„Ne. Vím, že zde bydlí nějaký Fred Hammer, ale že to je ten náš, jsem začal tušit, až když jsi se zmínil o známém. Pak jsem si také vzpomněl na jméno Guy Willmers.“

„Well, tak k němu chci. A ty?“

„Také k němu.“

„Co? Také? Co od něj potřebuješ?“

„To je tajné, ale tobě to mohu prozradit. Ale chop se otěží a pojeď! Podívej se na mě. Kdo myslíš, že jsem?“

„Hm, mám tě za nejpořádnějšího chlapa mezi Novým Skotskem a Kalifornií.“

„To je odpověď na nic. Mám na mysli povolání.“

„Nechej hádat, koho chceš, jen mě ne! Radši bych skolil bizona, než abych střílel po nějaké hádance.“

„Copak nevidíš nic, co nepatří mezi obvyklou výbavu trappera?“

„Ano, zde ty dvě pastičky na myši. Tak se mi zdá, že ses stal policemanem.“

„To vlastně ne, ale pokud ti to vyhovuje, můžeš mě považovat za lawyera, který už si tak trochu udělal jméno. Setkal ses se mnou u starého Kansasu, jak s knihou zákonů v ruce držím řeč. To byla moje univerzita, a jak vidíš, nenavštěvoval jsem ji zbytečně.“

„Takže lawyer! Ano, věděl jsem, že budeš stoupat po dobré cestě, a věřím, že se na současné pozici na dlouho nezastavíš. Jak ale s tvou jízdou souvisí, že jsi lawyer?“

„Velmi mnoho! V lawyerovi stále vězí westman se svým vyvinutým čichem, a tak se mi několikrát podařilo zatrhnout řemeslo obzvlášť prohnaným zločincům, kteří se vyrovnali i nejzkušenějším policistům. Dole v Illinois a Iowě si zažertoval jeden prohnaný loafer a řádně povodil za nos různé finančníky a úředníky, a jelikož ho dosud žádný detektiv nedokázal polapit, dostal jsem krásný úkol ho najít a předat ho pokud možno živého spravedlnosti. Díky tomuto ‚pokud možno‘ mám svolení použít zbraň, až ho objevím.“

„Jak se ten chlap jmenuje?“

„Použil několik tuctů jmen, o nichž nikdo neví, které z nich je pravé. Svůj poslední kousek, falšování směnek, provedl v Des Moines, a odtamtud jeho stopa zřejmě vede na Coteau. Každý zločinec má slabinu, která ho nakonec prozradí a přivede před soudce. Tento má slabost pro petrolejáře. Zdá se, že se v oboru dobře vyzná, a domnívám se, že míří ke Guyi Willmersovi.“

„Heigh-ho, tohle se mu asi nebude líbit! Doufám, že s ním prohodím pár slovíček, pokud tam je. Není to náhodou Kanadský Bill?“

„Nikoliv, proč?“

„Protože byl naposledy viděn v Des Moines, kde měl vyhrát dvanáct tisíc dolarů.“

„To vím. Beze stopy odtamtud zmizel a jako obvykle se zas objeví na jiném místě, kde ho nejméně očekáváme. Je opravdu nebezpečným člověkem, a to zejména z důvodu, že mu hraní nelze zakázat a své ostatní kousky provádí způsobem, aby na něj nikdo nemohl. Divil bych se, kdybychom ho nepotkali, protože když jsme my dva spolu, bývá to on, s kým máme co do činění.“

Přirozeně jsme dál jeli společně. Museli jsme ještě jednou přenocovat, abychom se dostali do blízkosti bluffu, který skrýval náš cíl. Z dáli ovšem nebylo možné proláklinu spatřit. Pozorně jsme pátrali po stopách, ale neviděli jsme nic, co by stálo za zmínku, až na zvláštní zápach, který byl čtvrthodinu za čtvrthodinou nápadnější.

„Lack-a-day! Co to je za parfém, který infikoval můj nos, jako by mě postříkal dva lokte dlouhý skunk? Co myslíš, Abrahame? Není to vůně krocana, káněte, ani boudinu, a už vůbec to není kammaský odér¹. Opravdu nevím, co si mám o téhle fialkové vůni myslet.“

„Mohl bych ti to prozradit, ale copak mám opravdu poučovat tak zkušeného woodsmana, jakým jsi ty? Jen svůj nos ještě pootevři, pak se nespleteš!“

Silně jsem nasál vzduch, ale marně.

„Nic mi to neříká, Abrahame. Páchne to jako mrtvola, jako smůla, nebo také jako fermež nebo nátěr.“

„Dosud jsi nebyl ve Venango County nebo na místě zvaném Oil-Kanawha?“

„Ne, ale Oil-Kanawha? Ano, už to mám, to je pach petroleje a myslím, že se bluff brzo ukáže.“

Viděli jsme před sebou jen širokou, rovnou prérii, ale po chvíli jsme spatřili pruh mlhy, která se od východu k západu vznášela nad savanou. Rychle jsme se přibližovali, a jak jsme se k němu dostali, zastavili jsme u jedné z těch roklí, které jako žlaby narušují jinak úplně plochý terén, většinou slouží jako koryto nějaké řeky a westmani jim říkají bluffy. Údolí před námi, které příkře klesalo do hlubiny, tvořilo docela úzkou pánev, kterou se hnaly hluboké, černé vlny řeky. Nahoře protékala úzkou mezerou mezi skálami a na druhém konci šumící a pěnící voda hledala cestu mezi skalními masivy, které se k sobě dole tiskly. Celé dno prohlubně bylo pokryto zařízením, které vyžadovala těžba petroleje. Nahoře několik set koňských délek od řeky stála vedle rozlehlého závodu mimořádně nádherná obytná budova. O něco níž jsem zrovna u řeky zahlédl vrták v plné činnosti, a podél svahu vedle něj se táhla řada domečků, ve kterých určitě bydleli dělníci. Kam oko dohlédlo, byly vidět dýhy, dna, obruče a hotové sudy, částečně prázdné, ale většinou naplněné velmi žádanou hořlavinou.

„Good lack, tady je! To bych rád věděl, jakým způsobem tento Guy Willmers dostává olej mezi lidi. Coteau přeci nenabízí žádné cesty pro těžké povozy, které jsou k tomu potřeba.“

„Copak nevidíš velké čluny dole na řece? Na nich dopravuje sudy k Missouri, odkud je už cesta volná.“

„A co ta úzká, hučící díra? To musí být zpropadeně odvážná plavba! Pojď! Vypadá to, že zde vede cestička dolů k mostu a té budově.“

Sesedli jsme a svedli své koně po neobyčejně strmém úbočí. Dole Lincoln odepnul pouta z opasku.

„Chci ty náramky nyní schovat pod pokrývku. Není třeba, aby prozradily, proč přicházím.“

Když jsme dorazili k domu, vyšel ze dveří dělník.

„Good day, man! Nacházíme se na místě, kde bydlí Mr. Willmers?“

„Yes, master. Jen vstupte. Gents a ladies právě obědvají.“

Přikolíkovali jsme koně a vešli jsme. V jídelně seděli Fred Hammer, Guy Willmers a Betty. Ihned jsem je poznal. Dvě mladé ladies, které byly s nimi, musely být dcerami a mezi nimi seděl gentleman, kterého jsem neznal. Willmers se zvedl.

„Jen dál, meššúrs! Co vás k nám přivádí?“

„Celá dýně (trapperský výraz pro ‚velmi mnoho‘) pozdravů od jistého Tima Kronera, pokud ho snad znáte.“

„Od našeho Tima? To je přece… Heigh-ho, to jsi přece ty sám, ty starý medvěde! Skoro bych tě už nepoznal. Prérie ti vyrobila plnovous, že ti z něj trčí jen špička nosu. Tisíckrát vítej! Pojď, podej ruku i ostatním!“

Inu, to bylo přivítání, ze kterého jsem se mohl srdečně radovat. Skoro by mě umačkali a sotva jsem našel čas myslet i na svého společníka.

„A zde jsem vám přivedl někoho, koho určitě také znáte! Nebo jste již zapomněli na Abrahama Lincolna, který nás tehdy vedl za bushheadery?“

„Abraham Lincoln? Opravdu je to on! Vítejte, sir, a nezlobte se, že jsme na vás hned nepomysleli. Za tu dobu, co jsme se neviděli, jste se drobet změnil.“

Tak, jak jsme tam stáli, jsme se usadili u stolu a teprve teď došlo na cizího muže.

„Zde je náš sir David Holmann z Young-Kanawhy, který nás před týdnem poctil návštěvou. Je majitelem celé řady oil creeků a přišel ke mě, aby se mnou prodiskutoval několik otázek ohledně exportu,“ řekl Willmers. „Později vám ještě představím Mr. Belforta, který se šel projít údolím, aby se podíval, jak bydlí naši dělníci. Jemný gentleman, to vám povídám, zkušený a obratný jako málokdo. V kartách umí vyčarovat celé peklo.“

Rozvinula se velmi živá zábava. Divil jsem se, že Lincoln zůstal tak nezvykle zamlklý. Proč tak ostře a pátravě hleděl na Mr. Holmanna, když se zrovna nedíval? Byl snad mužem, kterého hledal?

Pak se otevřely dveře. Nezmohl jsem se na nic jiného, než vyskočit a vyvalit na příchozího oči. Tmavé vlasy a hustý, černý plnovous mě mohly zmýlit, možná i oblečení, které prozrazovalo zámožného gentlemana, ale mohl bych přísahat, že… ale svou myšlenku jsem nedokončil. Guy Willmers se postavil.

„Zde přichází Mr. Belfort, kterého vám tímto představuji, gentlemen! Je…“

„Mr. Belfort?“ řekl Lincoln. „Myslím, že tento muž by se mohl stejně tak jmenovat Fred Fletcher, nebo William Jones, pokud jen připustí, že je Kanadský Bill.“

„Kanadský Bill?“ zeptal se Fred Hammer, sáhl po nejbližším noži a zvedl se.

„Dejte si pozor na jazyk, sir!“ pravil Jones, neboť to byl opravdu on. Poznal jsem ho nyní po hlase. „Gentlemana nelze beztrestně urážet.“

„To je pravda, ale jsem přesvědčen, že jsem žádného gentlemana neurazil. Kolik lopuchu a lapisu jste spotřeboval při barvení vlasů na černo? Dám vám dobrou radu. Při další příležitosti použijte olověný hřeben, pak budete mít vlasy černé od kořínků, teď je máte úplně světlé. Mr. Willmersi, řekl jste, že umí čarovat s kartami. Neukázal vám tak trochu three-card monte?“

„Ano, a vyhrál pěkné peníze,“ odpověděl Fred Hammer. „Jsem starý a mé oči zeslábly, jinak bych ho hned poznal. Teď ale není pochyb, že mám před sebou vraha Mary, a by God, hned na místě dostane odměnu!“

„Chcete snad probodnout svého hosta, Frede Hammere?“ zeptal se Kanadský Bill. „Můžete snad dokázat, že jsem to byl opravdu já, kdo zastřelil vaši dceru?“

„A také mého otce!“ dodal jsem. „Ne, dokázat ne, ale můžeme to odpřisáhnout. A také to, že jste ve Smoky Hillu dostal šedesát ran a pak jste přivedl indsmany.“

„Já? Tu šedesátku popřít nemohu,“ vztekle se zasmál, „a jednoho krásného dne s vámi kvůli těm ranám zúčtuji, ale zkuste mi dokázat to s rudými kůžemi! Můžete?“

„Stáli jsme, tím myslím sebe a Mr. Lincolna, těsně za vámi, když jste s Černým panterem pozorovali, jak střílí jeho syn, a bavili se o svém plánu, a stáli jsme u mýtiny, když jste přiváděl indsmany kráčeje vpředu s náčelníkem. Váš záměr jsme přirozeně sdělili cornelovi a pak jsme popohnali vaše koně ohňostrojem. To byl kousek! Nebo ne, Mr. Jonesi?“

O těchto skutečnostech se ovšem dozvěděl teprve dnes. Svíral pěsti a oči se mu leskly, ale nahlížel, že se musí ovládnout.

„Opravdu jste mě tak jasně poznali, že můžete něco takového tvrdit, meššúrs?“

Lincoln k němu přistoupil.

„Rád bych vám řekl, že s vámi můžeme udělat krátký proces. Dobře víte, že je Mr. Lynch přísný společník. Jste však v tomto domě hostem a upřímně přiznávám, že jsme u Smoky Hillu dobře slyšeli váš hlas a pak viděli vaši postavu, ale ne dostatečně zřetelně, abychom vás mohli s čistým svědomím zastřelit. Jsme svobodní občané Spojených států a soudíme pouze na základě úplných důkazů. Peníze, které jste sebral těmto gentlemanům, asi nebudou chtít vrátit, na to je Kanadský Bill příliš pod jejich úroveň, a proto vám chci něco říct: ihned opustíte bluff, a sice během deseti minut. Jak začne jedenáctá, spustí má puška, na to se můžete spolehnout!“

„Jste snad pánem a majitelem této oil work?“ zeptal se nyní David Holmann. „Nemůžete Mr. Jonesovi nic dokázat a naše hra byla poctivá.“

„Petrolejový princ ovšem nejsem, gem'mane, ale přesto jsem něčím, z čeho lze mít respekt. Pokud tomuto muži říkám své rozhodnutí, dobře vím, co dělám!“

„Tak nám to něco ukažte, sir!“

„Tady je!“

Z kapsy vytáhl nějaký papír, podal mu ho a mrknul na mě, čemuž jsem ihned porozuměl. Vyšel jsem z domu a vytáhl pouta z koňské pokrývky. Když jsem se vrátil, spatřil jsem, jak zbledlý Holmann zírá na papír.

„Nuže, Mr. Holmanne, nebo Wallere, Pancrofte, Agstone, jak se vám líbí tento dekret? V Iowě a Illinois, zejména však v Des Moines velmi touží po muži, který by chtěl vlastnit u Young Kanawhy celou řadu oil creeků. Je to opravdu škoda, že vám na levé ruce chybí malíček. Jeho nepřítomnost vás prozradila. Ulevím našemu příteli Willmersovi od dvou hostů, kteří nepatří na takové slušné místo.“

„Stop, sir, tak daleko dosud nejsme!“

Pátravě se zahleděl ke dveřím a k oknu.

„Myslím, že jsme. A pokud tomu nechcete věřit, podívejte se na tyto klenoty, které vám nyní nasadím.“

Vzal mi pouta a já se chopil revolveru. Holmann také zalovil v kapse.

„Pryč s rukou, nebo střelím!“ pohrozil jsem mu.

„Vidíte, jak jsme daleko?“ zasmál se Lincoln. „Nastavte v klidu ruce, neboť vám říkám: četl jste plnou moc, která vás úplně vydává do mých rukou. Počítám do tří. Pokud nebudete mít do té doby želízka na rukou, ochutnáte olovo. Time, po třech spusť!“

Přistoupil k němu a otevřel okovy.

„Raz… dva…!“

Holmann viděl, že to myslí vážně. Nastavil ruce a nechal se spoutat. Pak se Lincoln otočil k Williamu Jonesovi.

„Pět minut je pryč. Už vám zbývá jen dalších pět. Nežertuji. Zmizte odsud!“

Fred Hammer stále svíral nůž. Položil ruku na Jonesovo rameno.

„Pohyb, chlape! Postarám se o to, že půjdete bez námahy a vyrušování!“

Vystrčil Kanadského Billa ze dveří. Za chvíli jsme ho viděli, jak jede přes most a stoupá do výše. Vtom vešel jeden z dělníků.

„Mr. Willmersi, má vrták nadále pracovat? Inženýr se nechal slyšet, že do čtvrthodinky vyrazí olej, pokud budeme vrtat dál.“

„Konečně! Zabrzděte však. Nejdříve musím v údolí oznámit, že nesmí hořet žádný oheň, nebo by mohlo dojít k neštěstí. Večer se blíží, proto smí olej dostat svobodu teprve zítra!“

Muž odešel, aby vyřídil rozkaz.

Vězte totiž, gentlemen, že ve chvíli, kdy vrták narazí na olej, vyletí proud tekutiny do výše, a lehké, nebezpečné plyny, které pochopitelně vyrazí první, se nesmí střetnout s plamenem, nebo vznikne hrozivý požár, který se šíří tak rychle, že mu nic nedokáže odolat.

„Neměl byste spolehlivou místnost,“ obrátil se nyní Lincoln na Willmerse, „do které bychom mohli umístit našeho dobrého sira Holmanna?“

„Velmi dobrý a bezpečný pokojík. Pojďte!“

Trojice odešla a na mně zůstalo, abych Betty a oběma malým ladies vysvětlil událost, která se tak nečekaně seběhla. Když jsme opět seděli všichni společně, zahrnuli Hammer a Willmers Lincolna nesčetnými díky, které vší mocí odmítal. Chtěl hned ráno odcestovat, narazil však na všeobecný odpor.

„Se svým vězněm budete muset přes Coteau do Iowy podniknout velmi obtížnou a nebezpečnou jízdu,“ vysvětloval Wilmers. „Když však několik dní počkáte, poplují odsud k Missouri tři lodě. Můžete v pohodlí s nimi. K Yanktonu a do Dakoty se dostanete rychle a pak už bude zbývat jen krátká cesta do Des Moines. Zůstaňte tedy zde. Zajatec je v bezpečí.“

Lincoln chápal výhodu této nabídky a vzdal se.

Nastal večer. Odvázali jsme koně, aby se mohli volně pást. Do stáje jsme je odvést nemohli, byli zvyklí na svobodu a v těsné místnosti by si možná ublížili. Gents and ladies se s výjimkou mě a Betty bavili v salónku. Betty se vydala k dělnickým domům, aby se podívala na jednu nemocnou ženu, a já se procházel podél řeky, abych dohlédl na koně. Byla velká tma, takže jsem sotva rozeznal olejnaté vlny od pevniny.

Tak jsem dorazil až k místu, kde jsme při příjezdu viděli pracovat půdní vrták. Kousek nad ním byla vodní cesta, ve které se točilo kolo. Lehké zaskřípání mě přinutilo zastavit. Byl snad vrták stále v pohybu? Těžbě jsem nerozuměl, ale náhle se mě zmocnil strach. Pak jsem přes výkop spatřil světlo, nikoliv ve volném prostoru, ale zasvitlo mezi prkny stěny, za níž se nacházel vrták. Nezakázal snad Willmers všechno světlo? Naslouchal jsem. Pak jsem zaregistroval kroky. Kolem mě se mihla nějaká postava a za ní druhá. Temnota mi znemožnila dobře vidět, ale měl jsem pocit, jako bych poznal Jonese a Holmanna.

Zmizeli ve tmě, než jsem se za nimi stihl vydat. Spěchal jsem zpět a vešel jsem do salónku.

„Je Holmann stále uvězněn, Abrahame?“

„Proč se ptáš? Před půlhodinou jsem byl u něj.“

„Myslím, že jsem ho s Jonesem viděl u vrtáku. Hoří tam světlo a vodní kolo se otáčí.“

„Hoří světlo a otáčí kolo?“ zvolal Willmers. „Probůh, utekl snad? Slyšel, že má vyrazit olej a… Rychle, rychle, musíme se podívat, kde je!“

Spěchali jsme ven. Železná zástrčka u bytelných dveří sklípku, ve kterém byl Holmann uvězněn, byla odsunutá. Dveře byly otevřené, zajatec byl pryč.

„Kanadský Bill se vrátil a osvobodil ho!“ vykřikl Lincoln. „Musíme…“

„Nechte je, sir!“ přerušil ho Willmers. „Zítra ráno najdeme jejich stopy a vydáme se za nimi. Nemohou uniknout. Ale co vrták? Rychle k němu!“

Ženy nedokázaly strachem promluvit. My muži jsme se vrhli do volného prostoru. Sotva jsme však učinili několik kroků, ozvalo se ohromné zahřmění a mně se zdálo, jako by se půda roztrhla. Země se chvěla, a když jsem se vyděšeně rozhlédl, v okolí vrtáku jsem spatřil žhnoucí proud ohně, který sahal nejméně šedesát stop do výše, nahoře se rozestupoval, opět klesal k zemi a vysokou rychlostí zaplavoval sklánějící se terén. Současně nám do dýchacích ústrojí vnikl ostrý, štiplavý zápach a zdálo se nám, že je vzduch naplněn řídkým, éterickým ohněm.

„Údolí hoří!“ křičel Willmers. „Betty, panebože, Betty je ztracena!“

Chtěl se vydat do ohnivého moře.

„Stát!“ vyzval jsem ho uchopiv ho za ruku. „Ve kterém je domě?“

„V prvním… Ve třetím… sám nevím. Pusťte mě!“

Pevně jsem ho držel. Ani rychlost nejrychlejšího běžce by nestačila, aby ho bez úhony pronesla žárem.

„Arrowe, Arrowe!“ volal, křičel, ne, řval jsem.

Odpovědělo mi hlasité zařehtání. Statečné zvíře bylo naštěstí poblíž a přišlo. Jediným skokem jsem se ocitl na jeho hřbetě a v příštím okamžiku jsme letěli vpřed. Minuvše nejhorší zdroj žáru jsme se řítili vstříc ohnivému peklu. Zavřel jsem ústa a oči. Připadal jsem si, jako bych se vařil v hrnci vroucí vody. Málem jsem padal do mdlob, ale již jsem mohl lépe dýchat. Nechali jsme plameny za sebou, i když atmosféra kolem mě připomínala moře, jehož vlny tvořil průhledný oheň.

„Vpřed, Arrowe, vpřed! Vydrž, rychle, rychleji!“

Neběželi jsme, neletěli, ne, vystřelili jsme, jako by nás vymrštila obří tětiva. Bylo to nutné, neboť se za námi oheň valil takovou rychlostí, že pádícímu koni takřka olizoval kopyta. Olejnatá hladina řeky vzplanula. Plameny dospěly ke skladištím, sudy pukaly s rachotem, jako by někdo střílel z děla, a rozlévaly svůj hořící obsah do ohnivého moře, které se stále zvětšovalo a rychle postupovalo vpřed.

Celé údolí, celý bluff byl tak jasně osvětlen, že bylo možné široko daleko rozeznat nejmenší podrobnosti. Arrow poslouchal nejslabší pokyny stehny a dělal čest svému jménu ‚Šíp‘. Vtom jsem zdáli spatřil na zemi ležet objekt, který připomínal lidskou postavu. Přijel jsem blíž. Heigh day, byla to Betty! Nacházela se na cestě zpět a hrůzou omdlela. Nesměl jsem zastavit, pokud jsem chtěl uniknout plamenům. Kůň se řítil ventre a terre a téměř škrtal břichem o zem. Pevněji jsem stiskl nohy a předklonil jsem se. Hnali jsme se dál – rychlý, pevný hmat – váha mě v té rychlosti skoro strhla z koně, ale nepovolil jsem, vytáhl jsem bezvědomé tělo do výše a položil jej přes zvíře, jehož rychlost se i přes dvojnásobnou zátěž, kterou teď neslo, nijak nezmenšila.

Ohlédl jsem se. Údolí za námi v celé své šíři žhnulo a zářilo. Půda, hladina řeky, všechno, všechno bylo nasycené olejem a vzňalo se, a tam, kde z vrtu prýštil v mohutné fontáně petrolej a proudil dolů údolím, se zdálo, jako by vysoko šlehající plameny olizovaly nebe. Nikdy nezapomenu na hlas, jakým se toto žhavé moře vysmívalo našemu šílenému úprku. Nebyl to žádný hluk, šum, žádné hřmění nebo hukot, nýbrž tlumený hněv a běsnění, které občas přerušilo ostré, přeskakující písknutí, které se zarývalo až do morku kostí.

Dole, kde stály dělnické domy, jsem viděl jejich obyvatele šplhat po strmé stěně údolí. Nemohli nic než zachránit holé životy. S koněm jsem se stejnou cestou vydat nemohl. Téměř kolmo tyčící se skály byly nebezpečné i pro lidskou nohu. Arrow by se hned při prvním pokusu zřítil do hlubiny. Plný strachu jsem po schůdném místě pátral na druhém břehu řeky. Ani tam se nezdálo možné vystoupat nahoru, ale stěna měla jiný sklon a já měl jen volbu mezi pokusem na druhé straně a smrtí zde, neboť tam, kde řeka opouštěla údolí, se z vody zvedaly skály, které nenechaly dostatek schůdného místa, a rozbouřené, hněvivě se vzpírající, vroucí vlny by nemilosrdně pohltily koně i s jeho nákladem.

„Na druhou stranu, Arrowe, rychle!“

Mezi námi a ohněm se nacházelo jen několik stop bezpečného prostoru. Pot se mi řinul ze všech pórů a cítil jsem se, jako by mi žilami místo krve proudil roztavený kov. Lehké stisknutí stehny, skok poslušného zvířete a vlny se nad námi zavřely. Cítil jsem, jak mi skoro uškvařeným tělem pulsuje nová síla a nový život, ale na druhém břehu se nás opět zmocnilo vedro, které nás během sekundy vysušilo. Skoro šílený rozčílením a námahou jsem se řítil dále. Mozek jako by byl pohlcen žárem a bolestí. Už jsem nevnímal, co dělám. Nechal jsem koni svobodnou vůli a pouze jsem cítil, že letěl zběsile dál, spěchal dlouhými skoky přes pukliny, dál šplhal těžce dýchaje od skály ke skále, od hrany k hraně, až se bohudík s radostným zaržáním konečně zastavil.

Nacházeli jsme se nahoře na savaně. I zde, blízko okraje bluffu vládlo hrozivé vedro, ale již zde bylo tolik životodárného vzduchu, že jsme mohli volněji dýchat, a za několik minut jsem se dostatečně vzpamatoval a dokázal se s urovnanými myšlenkami věnovat své situaci.

Nebe krvavě rudě zářilo a exhalace rozpoutaného elementu se kupily nad ohniskem zkázy v hustých, černých, purpurovým světlem osvícených chuchvalcích. Dodnes nevím, jak se koni podařilo vynést nás na skalní stěnu, na jejíž vršek nevedla žádná cesta. Pot a hříva byly ty tam, a když jsem si toho všiml a zajel si rukou do vlasů, zůstal mi v ruce jen popel. Také kožený oděv se rozpadal na kusy. Teprve teď jsem si naplno uvědomil nebezpečí, ve kterém jsem se ocitl, a začal jsem vnímat bolest, kterou způsobily četné popáleniny.

Zavedl jsem zvíře na slušnou vzdálenost do prérie, kde byl chladnější vzduch, a položil jsem Betty na zem, abych zjistil, jestli dosud žije. Dýchala, a právě jsem přemýšlel, co podniknout dál, když jsem zpozoroval dvě osoby, které kráčely mezi mnou a roklí. Nemohly mě vidět, neboť jsem byl ve tmě, ale já jsem mohl proti plamenům pozorovat každý detail jejich postav. Zounds, byl to Kanadský Bill s Holmannem, jehož ruce stále vězely v želízkách. Sáhl jsem po zbraních – žádné jsem nenašel. Nějak jsem přišel o opasek. Laso bylo také nepoužitelné, neboť ho žár vysušil do té míry, že se mi rozpadlo v rukách. Muselo to tedy jít bez nože a revolveru. Ačkoliv mě bolel každý pohyb, nasedl jsem na koně, obloukem jsem se vydal k rokli a pak jsem pustil otěže. Dvojice přišla, aby se pokochala následky svého kousku. Byli tak zabráni do pozorování hořícího bluffu a jejich oči byly zřejmě natolik oslepeny plameny, že si mě vůbec nevšimli. Rozhodl jsem se je prostě srazit k zemi. Další kroky jsem chtěl volit podle situace. V plné rychlosti jsem se k nim řítil. Už jsem byl skoro u nich, když se Kanadský Bill otočil a spatřil mě.

„’sdeath! Z cesty!“ vykřikl a uskočil stranou, aniž by si uvědomil, že stojí na kraji rokle. Drolící se půda mu povolila pod nohama a zřítil se. V příštím okamžiku Arrow srazil svými kopyty Holmanna k zemi. Pospíšil jsem si ze zvířete a klekl si na něj.

„Dobrý večer, master! Vaše procházka neměla dlouhého trvání.“

Pouta mu znemožnila klást dlouho odpor. Strhl jsem mu šátek z krku a svázal mu jím nohy. Vztekle skřípal zuby a provrtával mě pohledem, ale nevydal ani hlásku.

„My dear, nechtěl byste mi sdělit, kde William Jones nechal svého koně?“

Neodpověděl.

„Well, tak ho budu muset najít sám!“

Přistoupil jsem k okraji skalní stěny a pohlédl dolů. Pokud Kanadský Bill opravdu přežil pád, zpátky nahoru nemohl, to bylo jisté. Nemusel jsem tedy kvůli němu dělat nějaká zvláštní opatření. Pouze jsem chytil Holmanna za límec a následován chytrým koněm jsem ho odtáhl na místo, kde jsem zanechal Betty. Již se probudila a chtěla se postavit.

„Kde to jsem? Co se stalo? Time, jsi to ty?“

Spatřila plameny.

„Ach, už je mi vše jasné. Zachránil jsi mě, Time! Ale otec, Guy a… panebože, bluff hoří a oni jsou ztraceni! Musím za nimi!“

Vyskočila. Pevně jsem ji chytil.

„Zůstaň, Betty! Nic se jim nestalo. Podívej, údolí hoří jen pod vrtem. Máš odvahu?“

„K čemu?“

„Zůstat chvíli sama se zajatcem. Chci se podívat po koni Kanadského Billa.“

„Jak se sem dostal?“

Všechno jsem jí co nejstručněji vysvětlil.

„Jdi, Time, ale nenech mě dlouho čekat, neboť mě táhne pryč starost o mé blízké!“

Opět jsem nasedl na Arrowa a postupoval jsem v nevelké vzdálenosti podél okraje údolí. Nedojel jsem nijak daleko, když jsem zahlédl pasoucí se zvíře. Jones ho přikolíkoval. Ze sedla visely puška s lasem. Chopil jsem se otěží a vedl koně zpět.

„Mr. Holmanne, slyšte, co vám řeknu! Uvolním vám nohy a přivážu vás lasem ke koni. Vidíte tuhle nabitou pušku. Dobrovolně nasednete. Při nejmenším odporu vás střelím do hlavy!“

Viděl, že nežertuji, a za dvě minuty jsem ho měl na zvířeti přivázaného tak dobře, že nebylo na útěk ani pomyšlení.

„Můžeš jít, Betty?“

„Ano, slabost je pryč.“

„Tak pojď!“

Vydali jsme se ke stezce, po které jsme do bluffu přijeli s Lincolnem. Holmannův kůň měl co dělat, aby se dostal dolů, aniž by se i s jezdcem zřítil, ale přesto jsme se šťastně dostali na dno údolí, v jehož dolní polovině stále řádily plameny. Byli jsme zpozorováni. Hammer, Willmers, Lincoln a obě mladé ladies k nám přiběhli přes most.

„Máš ji, Time? Kde byla? Jak to, že přijíždíte shora?“ padala otázka za otázkou. Dalo mi práci odrazit všechny projevy radosti a vděčnosti.

„Lack-a-day, nechte mě být, lidé! Všechno vám včas podrobně vysvětlím. Pojď, Abrahame, a chop se zase svého kamaráda Holmanna! Trošku jsem ho svázal, aby příště nezapomněl, kam patří.“

„Behold, Time, kdepak jsi na něj narazil?“ divil se Lincoln.

„Později! Především mám žízeň a potřebuji ošetřit. Naše duše jsou úplně vysušené a má kůže je osmahnutá a upečená jako tenhle starý kabát, který mi odpadává z těla.“

Můžete si domyslet, gentlemen, jaké radosti a starosti mi přinesly následné ohromné puchýře. Musel jsem několik dní zůstat v posteli, ale jak vidíte, docela jsem se uzdravil. Po Kanadském Billovi nezůstala ani stopa. Unikl smrti a naší pomstě. Holmanna Lincoln odvedl, když vypluli lodi k Missouri. Rozloučili jsme se, což mě zrovna nepotěšilo, protože mi dobrý Abraham velmi přirostl k srdci. Nemohl jsem však s ním. Fred Hammer a Guy Willmers byli přesvědčeni, že dosud nejsem zdráv, a ladies tak krásně prosily, že jsem nemohl jinak než zůstat.

Později jsme se dozvěděli, že Holmann skončil na doživotí v cele. Pak se rozšířila zvěst, že se Kanadský Bill nechal vidět na dolním Mississippi a vydělával si svým three-card monte pěkné peníze. Jak se bez koně a beze zbraní dostal přes Coteau, to je mi dodnes záhadou, ale ďábel stojí při svých nejmilejších – to už dlouho víme. Přísahal jsem, že dám při nejbližším setkání Williamovi Jonesovi ochutnat ostří nebo trochu olova, aniž bych se na něco ptal nebo zaváhal, ale již jsem na jeho stopu nikdy nenarazil. Dnes, když jsem se dozvěděl o jeho smrti, jsem do pažby udělal zářez vedle dalších značek, z nichž každá představuje střelu, která zasáhla svého muže.

Abraham Lincoln se nezastavil u lawyera, jak jsem již poznamenal, ale dotáhl to nejvýše, kam jen dobrý self-man může – stal se prezidentem Spojených států a bohužel jako odměnu za vše, co dokázal a chtěl ještě dokázat, dostal olovo. Ať je proklet darebák, který jej zastřelil!

A já? Nedali mi pokoj, dokud jsem v bluffu nerozbil svůj vigvam. Arrowovi se to nelíbilo a i já jsem občas pocítil cukání v končetinách, chopil jsem se pušky a tomahavku, na měsíc nebo dva vyjel do savany a woodlands, kde jsem zapomněl na pach oleje, a bizonům s indiány jsem ukázal, že Tim Kroner ještě nemá chuť vyměnit krásnou prérii za věčná loviště. Můj revír je mezi Longs Peakem a Spanish Peaks a tam jsem, meššúrs, získal jméno, které tu dříve zaznělo, to jest Colorado Man.

Petrolejový požár tehdy v bluffu napáchal mnoho škody, ale nikdo nezemřel. Po několika dnech byl oheň uhašen a oil-spring přemožen. Pokud někdo z vás pojede přes Coteau a zastaví se u Guye Willmerse, najde vše, co může unavený westman potřebovat: pohostinnost, proviant, střelivo, nové vybavení a k ukrácení času malou hru, ale nikoliv three-card monte, o kterém nechce počestný muž ani slyšet.