2. kapitola

Winnetou byl stejně jako já zcela přesvědčen, že jsou Pajutové ještě na místě, kde přepadli bělochy. Přesto jsme z opatrnosti nenabrali přímý směr, protože původně chtěli k Navahům, od nichž jsme přijížděli, takže se přeci jen mohlo stát, že na cestu vyrazili dříve, než jsme si mysleli, nebo třeba poslali další zvědy, kteří by nás nutně museli spatřit. Drželi jsme se tedy více vpravo na východ, a když jsme se k ránu příštího dne ocitli na stejné úrovni s tábořištěm, jeli jsme ještě o kus dále, abychom pak zatočili doleva a přiblížili se k místu z východu místo ze západu. Bylo jasné, že rudoši z této strany žádné nepřátele neočekávali. I tak jsme museli být opatrní, protože takové množství lidí potřebuje maso, takže se dalo předpokládat, že se jich nemálo potuluje po okolí.

Dorazili jsme k řece v místě, které leželo daleko proti proudu, a utábořili jsme nedaleko vody na malé mýtině, kterou obklopovalo husté křoví. Nyní jsme museli zjistit, jak jsou na tom Pajutové a jejich zajatci. To byl nejen obtížný, ale i velmi nebezpečný úkol. Nabídl jsem se, že to udělám, ale Winnetou trval na tom, že půjde sám, čemuž jsem se musel podřídit. Jakmile se vzdálil, postarali jsme se především o naši bezpečnost, a to tak, že jsme alespoň v nejbližším okolí zahladili stopy, které jsme zde zanechali.

Pak bylo potřeba, aby byl Old Cursing-Dry varován. Sice jsem s ním nechtěl znovu mluvit, ale toto předsevzetí muselo jít stranou, když šlo o naši bezpečnost. Následoval nás až sem, svého koně uvázal stejně jako my naše a pak se kousek od nás položil do trávy. Od našeho včerejšího odjezdu jsme s ním nemluvili. Bylo na něm vidět, že je na nejvyšší míru rozzloben, takže se snadno nabízela myšlenka, že pomýšlí na pomstu. Kdyby mezi zajatci nebyli jeho syn a synovec, ani bych se nedivil, kdyby nás chtěl zradit indsmenům. Vůbec jsme si jím nemohli být jistí. Kdo mohl vědět, jakými myšlenkami a plány se zabýval? Z toho důvodu jsem považoval za vhodné porušit mlčení. Musel jsem s ním jednat sám, protože mé slovo u něj každopádně mělo větší váhu, než kdybych nechal věci, které měl slyšet, pronést Dicka Hammerdulla nebo Pitta Holberse. Šel jsem tedy k němu a zeptal se:

„Následoval jste nás až sem, Mr. Fletchere, aniž bychom vás k tomu vyzvali. Vypadá to, že nás chcete doprovodit i dále. Jak to tedy je?“

„Do toho vám k čertu nic není!“ odpověděl.

„Domnívám se, že je nám do toho mnoho, a žádám vás, sir, abyste se mnou mluvil jinak. Nejsem zvyklý poslouchat hrubosti, aniž bych na ně příslušně reagoval! Slyšel jste a viděl, že o vás nechceme nic vědět. Když jste nás i tak následoval a utábořil se u nás, strpíme to pouze v případě, že nijak nepoškodíte naše plány.“

„Poškodit?“ zašklebil se. „Pshaw! Nemáte nic, co by šlo zkazit nebo poškodit!“

Sotva to dořekl, ulomil jsem z nejbližšího keře na prst tlustý prut, protáhl jsem jej levou rukou, abych odstranil listí, a odpověděl jsem mu několika silnými ranami šikmo přes obličej.

„Tak! Kdo nechce slyšet, ten odpovědi pocítí. Naučím vás zdvořilosti!“

Vyrazil neartikulovaný zuřivý výkřik, vyskočil a tasil revolver, aby na mě zamířil. Než však stihl zvednout hlaveň, udeřil jsem ho do paže, až mu zbraň vyletěla. Pak jsem ho zasáhl pěstí do spánku, takže padl na zem jako podťatý. V okamžiku stál tlustý Hammerdull vedle mě a říkal, zatímco jeho obličej zářil radostí:

„Heigh-Day! Konečně, konečně zas jednou ten váš famózní úder! Thank you, sir! Ten chlap si nic jiného nezasloužil. Neměli bychom ho krapet spoutat, aby neprovedl nějakou hloupost, až přijde k sobě?“

„Ano, milý Dicku. Svaž ho několika řemeny kolem paží a nohou. Jistota je jistota!“

„Tak pojď, Pitte Holbersi, ty starej coone! Omotáme ho kolem těla půltuctem pevných smyček. Nebo máš jiný názor?“

Pitt se s veselým úsměvem přiblížil a odpověděl podle svého zvyku:

„Pokud myslíš, že je to na místě, tak to uděláme, Dicku.“

„Jestli uděláme, nebo ne, to je jedno, ale udělat se to musí.“

Nejenže ho spoutali, ale navíc ho pak ještě pevně přivázali k silnému pahýlu keře, takže mu znemožnili, aby se nenápadně odvalil z našeho dosahu. Když s tím skončili, mnul si Dick své tučné ruce a smál se:

„S vámi je přeci jen úplně jiná zábava, sir! Už cestujeme celý měsíc, aniž by se stalo něco zajímavého. Jakmile jsme vás však potkali, vězíme hned po uši v dobrodružství.“

„A to přepadení předevčírem? To nebylo žádné dobrodružství?“ zeptal jsem se.

„Pro nás dva ne, protože jsme u toho nebyli. A i kdyby, byli jste přece nablízku. Každý ví, že s vámi člověk za týden zažije víc než jindy za celý rok. Teď máme tedy toho starého sprosťáka zajištěného a můžeme přemýšlet o něčem dalším. Co byste řekl na ryby? Naše zásoba sušeného masa skoro došla.“

„Máte udice?“

„Jaká to otázka? Co vás nemá, sir? Dick Hammerdull a bez udice! Spíš je otázka, jestli jsou v tomto krásném Riu San Juan nějaké ryby. Nebo snad chceme ulovit a upéct pijavice, Pitte Holbersi, ty starej coone?“

„Hm! Pokud si myslíš, starouši, že jsou tak tučné, jako ty, tak by to asi šlo. Ryby by mi byly ovšem milejší, protože jsou mojí oblíbenou pochoutkou. Můj žaludek by pijavice dneska zrovna neuvítal.“

To byl projev, jaký pronášel Pitt Holbers jen výjimečně, a to jen z toho důvodu, že šlo o jeho oblíbené jídlo. Mohl jsem ho naštěstí ubezpečit, že mají velkou naději na slušný úlovek, a tak se usadili s udicemi na břehu, kde se opatrně skryli, aby je snad nespatřil Pajut, který by se náhodou přiblížil. Já se však natáhl do trávy a zavřel oči, ačkoliv jsem nebyl unavený. Na spánek nebylo za okolností, ve kterých jsme se právě s ostatními ocitli, ani pomyšlení. V leže, aniž by spal, westman rád přivře oči, aby o to lépe slyšel.

Mohla uběhnout sotva hodina, když se oba rybáři vrátili. Jejich zručnost zajistila úlovek, který nám stačil na oběd i večeři. Bohužel jsme se museli do Winnetouova návratu obejít bez ohně, protože jsme nevěděli, zda ho můžeme založit, aniž by hrozilo odhalení. Indiánský nos ucítí kouř ohně na velkou dálku a vůni masa ještě dále, ať již jde o ryby nebo čtyřnohou zvěř.

Čas utíkal. Přišlo poledne a pak ještě uplynuly další dvě hodiny a oba Toastové se skoro začali o Apače bát. Abych je uklidnil, musel jsem je upozornit na velikou vzdálenost mezi námi a táborem a na neskutečnou zdlouhavost plížení za jasného dne. Old Cursing-Dry se už před delší dobou probral z bezvědomí, ale stále měl zavřené oči a nehýbal se. Mohlo nám být jedině vhod, že předstíral nevšímavost.

Konečně slabě zašustilo křoví a Winnetou byl zde. Jeho obličej byl jako vždy nehybný, ale dobře jsem ho znal a ihned jsem věděl, že přináší dobré zprávy. Dal nám to najevo po svém, když spatřil ryby. Aniž by cokoliv řekl, sebral suchou trávu a klestí, srovnal vše na hromádku, vytáhl svůj punks⁴ a trávu zapálil. Dick Hammerdull se vesele zatvářil, šťouchl Pitta Holberse loktem do žeber a zachechtal se:

„Famózní věc! Zdá se, že je vše v pořádku a můžeme upéct své pijavice. Co říkáš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“

„Pokud si myslíš, že se těším na jídlo, tak jsi trefil hřebíček na hlavičku, starouši,“ zněla spokojená odpověď.

Rozdělili jsme ryby na dvě části – k obědu a na večer. Pak každý obdržel svou porci. Fletcher dostal stejně, jako ostatní. Když se jeho díl upekl, Dick Hammerdull se rozhodl pobavit tím, že ho nakrmí jako dítě. Winnetou dobře viděl, že je spoután, ale nebylo v jeho povaze pátrat po důvodu.

Stejně tak jsem se neptal na výsledek jeho průzkumu, protože jsem věděl, že sám ve správný čas promluví. Druzí dva ovšem tolik trpělivosti neměli, a sotva Dick Hammerdull polkl poslední sousto, otřel si ústa rukávem, který se už leskl mastnotou, a zeptal se:

„Tak, teď jsme se nasytili a můžeme začít uvažovat také o Pajutech. Doufám, že ještě neodjeli!“

Když Winnetou hned neodpověděl, položil pro ujasnění dotaz:

„Nebo se pletu a už jsou pryč?“

Apačovy mužně krásné rysy se zachvěly v úsměvu, když naoko káravě odpověděl:

„Rosa padá ve správný čas a slunce také. Proč tedy můj bílý bratr nepočká, dokud nepřijde čas, abych promluvil?“

„Jsem prostě zvědavý,“ odpověděl tlouštík upřímně.

„Zvědavá smí být squaw, nikoliv muž, zejména ne takový bojovník, jakým je Dick Hammerdull, přesto se má můj bratr dozvědět, co si přeje. Pajutové jsou stále na místě.“

„Kde?“

„V táboře, který včera přepadli. Winnetou je spočítal, je jich dvakrát sto a šestkrát deset. Velí jim náčelník Pats-avat⁵.“

„A zajatci?“

„Jsou spoutáni, ale nejsou vůbec zranění. Dnes v noci je osvobodíme.“

„Osvobodíme?“ podivil se tlouštík. „Myslel jsem, že bude lepší počkat, až padnou Pajutové do rukou Navahů. Pak by samo sebou běloši získali svobodu!“

„Winnetou si myslí, že se jeho bílý bratr mýlí. Kdybychom Pajuty sevřeli v kaňonu a oni stále měli zajatce v moci, mohli by si klást podmínky nebo by mohli vyhrožovat, že bělochy usmrtí. Budou-li však na svobodě, musí nepřátelé přistoupit na vše, co po nich budeme chtít.“

„Svatá pravda! Bude mi také milejší, když je vyprostíme ještě dnes, protože to bude kousek, že mě znamenitější nenapadá. Jak to osvobození ale navlékneme?“

„To se můj bratr dozví, až nastane čas. Winnetou na výzvědách slyšel mluvit několik Pajutů. Dozvěděl se, proč dosud neodjeli a jak došlo k tomu, že přepadli bílé muže. Jeden ze zabitých je syn náčelníka. Jeho pohřeb potrvá až do zítřejšího rána, protože jeho kamenný hrob se musí tyčit do výše. Budou stavět ještě polovinu noci. Smrt syna naplnila náčelníka hněvem a může se snadno stát, že zajatce usmrtí, aby mu jejich duše sloužily ve věčných lovištích.“

„All devils, to by bylo hrozné!“

„Nebylo by to nic jiného než pomsta, jak se jí rudí muži naučili od bělochů. A tento trest by byl o to spravedlivější, protože by dvakrát postihl vraha, jehož syn a synovec jsou mezi zajatci.“

„Takže přeci jen Old Cursing-Dry?“

„Ano, on.“

Fletcher ležel dostatečně blízko, takže slyšel každé slovo. Od jídla měl oči otevřené. Teď o překot volal:

„Já to nebyl, já ne, nevím o tom nic! Tihle… holomci jsou ti nejbídnější…, jaké si lze představit. U… přísahám, že jsem říkal pravdu!“

Jeho obrana opět obsahovala trojici hrozných slov, která nelze zopakovat. Winnetou ho ignoroval a pokračoval:

„Pajutové nenocovali tam, kde se teď nacházejí, přesunuli se. Bělochy by vůbec neobjevili, kdyby nedošlo k vraždě. Syn náčelníka jel s dalšími dvěma bojovníky napřed. V tom rychle za sebou padly dva výstřely, mladík sletěl z koně a s ním i jeden z válečníků. Střely zasáhly oba do hlavy.“

„Dokažte, že jsem to byl já,“ vykřikl rozzlobeně Fletcher.

Winnetou se otočil k Hammerdullovi a Holbersovi:

„Jestli se tento muž ještě jednou odváží takhle nahlas promluvit, nechť mu moji bratři zacpou ústa roubíkem a svážou ho do kozelce jako divokou kočku. Pak ho pověsíme u řeky tak, že se pomalu bídně utopí!“

Pak pokračoval v původní řeči:

„Druhý průvodce, který zůstal nezraněn, tryskem hnal svého koně k místu, odkud vyšly výstřely, a spatřil, jak se odtud vyřítil jezdec. Jelikož ještě nebyla úplná tma, mohl muže i koně dobře rozeznat. Jezdec měl na hlavě slamák a pod ním šátek, jaký občas nosí vaquerové nebo kovbojové. Indián ho nemohl dostihnout. Kůň byl tmavé barvy se světlou skvrnou na pravé straně zadku. Moji bratři jistě vědí, kdo nosí takový slamák a šátek a čí kůň má takovou skvrnu. Winnetou zcela jasně slyšel, jak to vše popisuje jeden Pajut druhému.“

Šlo přirozeně o Fletchera a jeho koně, na které tento popis seděl. Přesto si troufal zapírat a vztekle na nás syčel:

„Lež a nic jiného! Co říká nějaký rudý…, nemá žádnou… váhu. U… přísahám, že jsem nevinný jako…!“

Vypustil další čtyři výrazy, za které bych ho nejraději nechal zbít do polomrtva! Apač pokračoval chladným, tvrdým hlasem:

„Vzpomínají si ještě moji bratři na hrozná, nelidská slova, která zde ležící muž včera řekl o indiánech, když jsme se setkali? Vypustil je, ačkoliv viděl, že já sám jsem rudoch. Kolik pronesl slov, tolik je proti němu soudců a svědků. On a nikdo jiný je vrah, ačkoliv se hrozivě zapřísahal, že to tak není.“

Old Cursing-Dry se kroutil ve svých poutech a křičel:

„A já u všech… opakuji svou přísahu: ať oslepnu nebo jsem rozdrcen, pokud jsem vrah! Pokud jste takoví hlupáci, – – –“

Nemohl pokračovat, protože jsem poklekl vedle něj. Položil jsem pravou ruku pevně na jeho hrdlo, levačkou jsem mu z oděvu utrhl kus látky a smotal ji. Silnější stisk ohryzku a Fletcher široce otevřenými ústy zalapal po dechu. Vrazil jsem mu roubík mezi zuby a Hammerdull, který mě rychle následoval, se postaral o druhý kus hadru, který mu uvázal kolem úst, aby nemohl roubík vystrčit jazykem. Nyní nás nemohl obtěžovat svým rouháním a my se vrátili na svá místa.

Dlouho jsme vedle sebe beze slov seděli. Každý věděl, co si druhý myslí a co cítí, ale nikdo to nevyslovil. Odpad lidstva! Stojící níž než nejhorší zvíře! Je to snad ještě lidská bytost, na koho sedí takové hrozné označení? Dosud jsem na tuto otázku odpovídal záporně, ale nyní jsem musel přisvědčit, ačkoliv se tomu mé srdce vší mocí vzpíralo. Co jsme si s tím chlapem měli počít? Dát mu svobodu a vypustit ho jako vzteklou šelmu proti všem lidem a všemu lidskému? Nikdy! Vydat ho Pajutům? Ano a ještě jednou ano! Zasloužil si to, protože byl každopádně vrahem a zneškodnit ho mohla jedině smrt.

Winnetou mi položil dlaň na paži a řekl, jako kdyby mi z tváře přečetl všechny myšlenky:

„Nechť se můj bratr už dál nermoutí! Pokud jej trápí, že by napomohl zničení života tak hrozného člověka, tak bude jeho soudcem jen náčelník Apačů. Old Cursing-Dry bude každopádně vydán Pajutům. Domluvil jsem. Howgh!“

„Považuješ mě za slabocha?“

„Ne, za milosrdného.“

„Ano, dokonce i tento muž vzbuzuje lítost, ale nikoliv jeho tělo, nýbrž jeho duše. Měla by odsud odejít do věčného zatracení, aniž by jí byla dopřána ještě jedna jediná možnost otočit zrak k nebesům v prosbě o odpuštění?“

„Zbytečně se trápíš! Máš snad moc jí otevřít zrak? Takovou moc má jedině velký, dobrý Manitou. Naučil jsi mě, abych mu důvěřoval. Zapomněl jsi na to? Nestarej se o ni. Vezdejší život tohoto rouhače a vraha propadl neúprosným zákonům savany. O jeho duši však rozhodne Manitou. Od teď už pro nás není trpěným společníkem, nýbrž naším zajatcem, kterého vydáme Pajutům, na nichž se provinil. Proto nesmí slyšet, o čem se dále budeme bavit.“

Z tohoto důvodu po chvilce přemýšlení ztlumeným hlasem pokračoval:

„Winnetou vám teď sdělí, jakým způsobem můžeme osvobodit osm zajatců. Dick Hammerdull a Pitt Holbers znají místo, kde táboří Pajutové. Je tam malý poloostrov, který s břehem spojuje velmi úzký pruh půdy. Tam jsou uloženi zajatci, protože je tak lze mnohem snáze hlídat a vypadá to, že z poloostrova nelze uniknout.“

„Na poloostrov si vzpomínám,“ přikývl Hammerdull. „Chtěli jsme tam rozbít tábor, ale upustili jsme od toho, protože tam bylo příliš mnoho komárů. Okraj je zarostlý křovím.“

„Zcela správně. To nám usnadní osvobození zajatců. Mají samozřejmě pouta a vůbec nelze počítat s tím, že by prchali přes vodu. Proto stačí jediný strážce, který se nachází na úzkém přístupu na poloostrov. I kdyby byli tak opatrní, že by na hlídce byli dva nebo tři bojovníci, nemůže nám to vadit, neboť je během minuty zneškodníme.“

„Well! Jsem přesvědčen, že tři nebo i více strážců odstraníme rychle z cesty. Stejně rychle přeřízneme pouta zajatcům, ale co pak? Na břehu táboří dalších více jak dvě stě padesát indsmenů, mezi kterými bude zcela nemožné se proplížit!“

„To ani nechceme, uprchneme po vodě.“

„Hm! To se snáz řekne, než udělá, nebo ne? Jsem sice přesvědčen, že umí všichni naši přátelé plavat, ale nebudou moci hýbat rukama a nohama, protože byli tak dlouho spoutáni. Nelze taky zabránit tomu, aby jeden plaval rychleji než druhý, proto se rozdělíme a budeme na sebe delší dobu čekat. Mezitím nás budou moci indsmeni po jednom vylovit nebo rovnou odprásknout.“

„Můj bílý bratr nedával pozor. Řekl jsem, že uprchneme po vodě a nikoliv vodou. Nebudeme plavat, ale postavíme vor. Pokud bude přesto nutné být ve vodě, tak v ní budou jen dva, a to Old Shatterhand a já.“

„Aha, vor! Ale plavidlo pro osm lidí bude tak veliké, že ho stoprocentně indiáni zahlédnou, přestože bude dnes v noci velká tma, protože je nov. Nemáš stejný názor, Pitte Holbersi, ty starej coone?“

„Jestli si myslíš, že je nov, tak máš pravdu, starouši,“ zněla odpověď, „ale Winnetou určitě ví, co dělá.“

„Zda ví nebo ne, to vyjde nastejno, je to vlastně úplně fuk. Ale jsem zcela přesvědčen, že má dobrý nápad. Co na to říkáte vy, Mr. Shatterhande?“

Jelikož otázka patřila mě, odpověděl jsem:

„Plán našeho rudého bratra vidím takto: vor nesmí být zpozorován, ale Pajutové ho každopádně spatří, pokud se budou nacházet v táboře, takže se domnívám, že je Winnetou plánuje odlákat.“

„Můj bílý bratr hádá správně,“ přikývl Apač. „Pajutové musí pryč z tábora.“

„Ale jak je k tomu přinutíme?“ zeptal se Dick Hammerdull.

„Ohněm.“

„Dobře, ale co bychom měli zapálit? Nemůžeme přece podpálit les, protože zde je tak málo lesů, že by to byl přímo hřích.“

„Les je pro náčelníka Apačů posvátný. Nesmí být zničen. Musíme předhodit plamenům něco, co je svaté Pajutům, aby je to vyděsilo, protože pokud nedostanou strach, nedopustí se té neopatrnosti, že by opustili tábor.“

„To jsem tedy opravdu zvědavý, co chce Winnetou podpálit.“

„Nový hrob.“

„Skvěle! To je nápad za deset tisíc dolarů! Ale hrob nebude hořet, protože je z kamení!“

„Není vůbec potřeba, aby hořel. Nakupíme na něj suchou trávu a dříví. Až dřevo chytne, všichni rudí muži s hrůzou přiběhnou, aby ho uhasili.“

„Ale jelikož ho ještě budují, musíme počkat, až budou hotovi. A pak i samotné přiblížení bude určitě nebezpečné, protože tam každopádně budou strážci.“

„Nechť si můj bratr Dick Hammerdull vzpomene na zvyky rudého lidu! Až indiáni hrobku dokončí, vloží dovnitř mrtvolu náčelníkova syna a nikdo kromě jeho otce tam nezůstane. Nechají ho samotného, aby mohl zazpívat pohřební písně, které smí slyšet pouze duše zavražděného. Musíme se tedy vypořádat jen s ním.“

„Usmrtíme ho?“

„Ne. Old Shatterhand a Winnetou nezabijí žádného člověka, který je k tomu sám nedonutí. Můj bratr Shatterhand jej omráčí, aby byl zticha. Nic víc se mu nesmí stát!“

„Nemůžeme ale být ve stejný čas u hrobu a na řece! Rudoši uhasí oheň dříve, než budeme hotovi, takže není vůbec jisté, že se nám podaří kousek, který máme v plánu.“

„Dick Hammerdull nemusí mít obavy. Rozdělíme se a načasujeme vše tak přesně, že je úspěch téměř zaručen. Teď se pustíme do práce a postavíme vor, neboť musí být hotov, než se setmí.“

„Jsme si jistí, že nás při tom nikdo nezpozoruje?“

„Winnetou ví zcela jistě, že do našeho okolí Pajutové nepřijdou.“

„Jestli přijdou nebo ne, to je jedno, ale na každý pád bude lepší, když se nedozví, že jsme zde a co máme v plánu. Vždycky je lepší, když se stane ta lepší věc, nemyslíš, Pitte Holbersi, ty starej coone?“

„Pokud si myslíš, že lepší je lepší, milý Dicku, tak mě nesmí napadnout něco proti tomu namítat,“ odpověděl Pitt po svém.

Nyní jsme tedy museli porazit tenké kmeny, což byla práce, která byla bez seker sice zdlouhavá, ale díky tomu nebyla tak hlučná. Měli jsme dostatek syrových, ohebných prutů na svázání kmenů, takže jsme vor postavili dřív, než uběhly dvě hodiny. Vyrobili jsme dvě kormidla, jedno dopředu, jedno dozadu, a k tomu čtyři vesla pro případ, že bychom museli plout rychleji, než kdybychom se nechali jen unášet vodou.

Poté jsme nasbírali čtyři velké svazky suchého dřeva a trávy a odnesli je k voru. Když jsme byli hotovi, museli jsme odvést koně. Jak již bylo řečeno, nacházeli jsme se nad tábořištěm Pajutů, museli jsme tedy na voru plout po proudu, a pokud se nám podaří osvobodit zajatce, museli jsme se s nimi plavit ještě dále za tábor, a to na opačný břeh, aby pronásledovatelé museli nejprve překonat řeku, než by se vydali za námi. Z toho důvodu bylo zapotřebí koně přesunout a ukrýt je na vhodném místě, které bude pod táborem. U nich musel ovšem zůstat i Old Cursing-Dry.

Převezli jsme tedy koně na druhý břeh a pevně přivázali Fletchera k sedlu. Pitt Holbers zůstal u voru a my ostatní jsme odjeli po proudu, ale ne blízko břehu, nýbrž tak daleko, abychom si byli jisti, že nebudeme spatřeni.

Abychom co nejlépe využili denní světlo, jeli jsme tryskem a za půl hodiny jsme se dostali tak daleko, že jsme se ocitli snad půl anglické míle pod táborem indiánů. Našli jsme malou, úzkou rozsedlinu, v níž rostly stromy, ke kterým jsme přivázali koně. Také jsme sundali z koně Fletchera a přivázali ho tak, aby se nemohl sám uvolnit. Svému vzteku dal průchod tak, že nás stihl několikrát kopnout, než jsme mu opět pevně svázali nohy. Kdyby neměl roubík, určitě by nás počastoval hromadou nadávek.

Okolnosti nás nutily nechat ho zde samotného bez dozoru a vydat se zase pěšky proti proudu stejnou cestou, kterou jsme přijeli na koních. Padla noc, sotva jsme vyrazili, ale to nám nevadilo. Bez problémů jsme se vrátili k Pittu Holbersovi, který mezitím na vor naložil palivo.

Nastoupili jsme, odvázali vor od břehu a vyrazili na ne zcela bezpečnou jízdu. Chopil jsem se zadního kormidla. Winnetou stál u předního a šeptem mi dával pokyny. Byla taková tma, že ten, kdo není westman, by před očima stěží viděl vlastní dlaň. Já jsem však dokázal na břehu rozeznat každý jednotlivý strom a Winnetou viděl ještě lépe než já. Dick Hammerdull seděl uprostřed voru a spoléhal se na nás.

Pajutové tábořili na levém břehu řeky. Proto jsme se drželi blízko pravého. Voda měla dobrý spád, takže jsme pluli rychle vpřed. Když Winnetou usoudil, že jsme se dostatečně přiblížili k táboru, přistáli jsme na levém břehu, a to na místě, kde jsme vor mohli ukrýt pod převislými větvemi. Zmiňuji levý břeh. Sice jsme pak později chtěli prchnout po pravém břehu, ale předtím jsme museli vystoupit na levém, abychom dokončili přípravu.

Winnetou se hned odplížil na výzvědy. Vrátil se asi po dvou hodinách a oznámil nám, že vše vypadá dobře. Hrob bude určitě do půlnoci hotov a od toho okamžiku u něj zůstane jen náčelník.

Monument stál v lese přibližně tři sta kroků stranou od tábořiště. Odvážný Apač se dokonce připlazil skoro až k poloostrovu, aby byl později schopen jistě a přesně řídit vor.

Leželi jsme až do půlnoci tiše pod hustými větvemi. Pak mi Winnetou pošeptal:

„Nechť můj bratr vezme z nábojového pásu doutnák.“

Naše dílo tedy právě začínalo. Každý prozíravý westman má u sebe klubko tenkého zápalného provazu, neboť se občas dostane do situace, kdy se mu hodí. Uřízl jsem dostatečně dlouhý kus a strčil ho do kapsy, abych ho měl po ruce. Pak jsme všichni vzali do náručí svazky trávy a klestí a opustili jsme vor. Winnetou nás vedl.

Vyrazili jsme šikmo vlevo lesem. Aby se nám lépe šlo, Apač vybíral taková místa, kde stromy nestály tak blízko u sebe. Vpravo od nás jsme brzo spatřili záři táborových ohňů a pak jsme si všimli světla malého ohně také vlevo. Plál u náhrobku. Když jsme se k němu přiblížili natolik, že jsme ho mohli vidět, rozeznali jsme náčelníka Pajutů Pats-avata, který seděl zcela osamocen u mrtvoly svého syna. Když jsme se ocitli ještě blíže, slyšeli jsme ho potichu pět žalozpěv. Odložili jsme otepi. Dick a Pitt zůstali na místě a já jsem se s Winnetouem plížil vpřed. Pats-avat zdvihl oči. Spatřil Apače, vyskočil a vyděšeně zvolal:

„Uff! Winnetou, náčelník Apačů!“

Ten zvedl paži, ukázal na mě a odpověděl:

„Ano, jsem to já a zde stojí můj bílý přítel a bratr Old Shatterhand.“

Pajut se ke mně rychle otočil a pohlédl na mě vytřeštěným zrakem. Už otevíral ústa, aby zavolal pomoc, ale v tom dostal ránu do hlavy a v bezvědomí padl k zemi. Nyní Hammerdull a Holbers rychle přinesli snopy. Umístili jsme je na hrob, přiložili doutnák, zapálili ho, a pak jsme se kvapem vzdálili, takže jsme do minuty byli zase u voru.

Odvázali jsme ho a pluli jsme po proudu, ale ne na volné vodě, kde bychom vor neměli plně v moci, nýbrž jsme se drželi těsně u břehu a vesly se pomalu odstrkávali vpřed.

Před námi se objevilo světlo. Brzo jsme spatřili táborové ohně a v jejich záři i poloostrov. Náhle se vlevo v lese rozjasnilo a Pajutové zpozorněli. Zaslechli jsme jejich výkřiky a viděli jsme, jak jich mnoho spěchá k hrobu.

„Jdeme!“ řekl Winnetou. „Připravit zbraně k boji a tasit nože, abychom mohli zajatcům okamžitě přeříznout pouta!“

Z lesa se ozval hlasitý, pronikavý výkřik plný hrůzy:

„Neav äkve, neav äkve – náčelník je mrtev, náčelník je mrtev!“

Každý, kdo zůstal u ohně, vyskočil a běžel do lesa. Zcela jasně jsme zahlédli, jak přiběhli z poloostrova dva rudoši a také zmizeli mezi stromy.

„Rychle k veslům a na ostrov, rychle!“ pobízel jsem. „Holbers zůstane u voru a bude ho pevně držet!“

Vor vyrazil rychlostí lodě k poloostrovu. Jakmile přirazil, Winnetou, Hammerdull a já jsme skočili na břeh. Stál zde ještě třetí strážce. Byl k nám otočen zády, protože sledoval les. Jakmile zaslechl hluk, kterému jsme nemohli zamezit, otočil se. Spatřil nás, vyrazil pronikavý výkřik a namířil zbraň na Winnetoua, ale víc nestihl. Skočil jsem k němu a sáhl po jeho zbrani. Nemohl jsem sice zabránit tomu, aby padl výstřel, ale kulka šla mimo. V příštím okamžiku jsem mu zbraň vytrhl, otočil ji a pažbou ho udeřil do hlavy, takže se svalil k zemi. Pak s nožem k zajatcům. Netrvalo ani minutu a všech osm osvobozených stálo na voru. Naskočili jsme za nimi, chopili se vesel a hned jsme vyrazili k protějšímu břehu.

Všechno proběhlo rychleji a lépe, než jsme se prve domnívali, ale přesto byl už nejvyšší čas se vzdálit, protože výstřel a křik nešlo přeslechnout a rudoši přiběhli zpět, aby zjistili příčinu. Jelikož jsme právě pluli ozářeni ohněm, zpozorovali nás a vyrazili zuřivý jekot. Winnetouův mohutný hlas však jejich řev přehlušil:

„Náčelník Pajutů Pats-avat není mrtvý. Opět se probudí, protože jej Old Shatterhand pouze omráčil. Zde stojí Winnetou, náčelník Apačů. Osvobodili jsme bílé zajatce a ani tisíc Pajutů nám už je nedokáže znovu vzít. Howgh!“

Po těchto slovech se jekot zdvojnásobil a zarachotilo mnoho výstřelů, ale žádný nás nezasáhl, protože záři ohně jsme minuli a pluli jsme v temnotě, takže nebylo na co mířit. Ještě dlouho jsme však slyšeli hlasy nepřátel, kteří se jako hloupí kluci řítili podél břehu, aniž by měli naději nás dohnat.

Muži, které jsme osvobodili a zachránili před jistou smrtí, z Apačových slov poznali, kdo jsme. Chtěli začít s děkováním a jásáním, ale Winnetou je rychle umlčel, když řekl:

„Ticho! Stále nejsme v bezpečí! A kdo ví, zda se mohou všichni z vás radovat, že Pajutům unikli. Zakrátko nás čeká soud, který bude mít vážné důsledky. Howgh!“