Mayovky na Internetu

Kriminální delikty Karla Maye

Počátkem října přijal místo pomocného učitele chudinské školy v Glauchau a ubytoval se u obchodníka Meinholda. Jeho učitelská služba však trvala pouhé dva týdny, neboť už 17. října podal Meinhold na Maye oznámení kvůli údajné milostné aféře s jeho ženou. Mladý učitel byl oficiálně propuštěn a v prvním listopadovém týdnu nastoupil svůj úřad v tovární škole dvou přádelen v Altchemnitz. Jeho žáky byly deseti- až čtrnáctileté děti, které vykonávaly deset hodin denně pomocné práce v továrně a potom docházely do vyučování. May byl kvůli nepravdivému udání důvodu svého odchodu z Glauchau zpraven o tom, že učitelský úřad může vést pouze provizorně a pod kontrolou a při nejmenší příčině k nespokojenosti bude propuštěn.

Nejmenší příčina na sebe nedala dlouho čekat. Dne 21. prosince 1861 odjel May na vánoční prázdniny domů. O pár dní později byl zatčen: dle obvinění spolubydlícího, účetního továrny Solbrig, měl ukrást hodinky, dýmku a cigaretovou špičku. May úmysl krádeže popřel a odvolal se na účetního, že mu hodinky sám nabízel:

"Od svých rodičů dostal darem nové kapesní hodinky. Staré, které již nepotřeboval, pověsil na hřebík na zeď. [...] Tu mi sám navrhnul, abych si je bral do školy, když žádné nemám a mám být ve službě přesný. [...] Zprvu jsem hodinky věšel na hřebík, sotva jsem přišel ze školy. Později se tak občas nestalo, míval jsem je u sebe i několik hodin. [...] Přišly Vánoce. Řekl jsem mu, že svátky strávím u rodičů a rozloučil jsem se s ním, protože po skončení vyučování jsem chtěl ihned odcestovat, aniž bych se ještě vracel do bytu. [...] Pro radost z prázdnin nevzpomněl jsem ani na to, že mám vrátit hodinky."[1]
Karel May v roce 1892. | Fotografie převzata z Karl-May-Gesellschaft e.V.

Až na několik drobných detailů se Mayova výpověď zdá být hodnověrná, přesto byl za neoprávněné užívání cizích věcí potrestán šesti týdny vězení. Po zamítnutí žádosti o milost si trest odpykal od 8. září do 20. října 1862 v Chemnitz. Po propuštění z vězení se vrátil k rodičům do Ernstthalu, kde příležitostně vystupoval jako recitátor a hudebník. Tu a tam dával soukromé hodiny hudby, čímž se však v Ernstthalu dalo sotva něco vydělat. Ve své autobiografii tvrdí, že již tehdy začal psát první příběhy: "Nejdřív jsem psal humoresky, pak Vesnické příběhy z Krušných hor. Neměl jsem nejmenší nouzi najít nakladatele. Dobré, poutavé humoresky jsou velmi vzácné a dobře placené. Ty moje šly z jedněch novin do druhých."[2] Toto tvrzení zřejmě patří do říše pohádek, neboť doklady Mayovy literární práce z této doby nebyly nalezeny a ani v novinách nebyly dosud zjištěny žádné příspěvky.

Ponížení z příhody s hodinkami, které May nebyl schopen překonat, vyvolalo bláznivý nápad: začal myslet na pomstu, která měla spočívat v tom, že on, uvržený kvůli trestu mezi zločince, se zločincem skutečně stane. Chtěl se "pomstít policii, pomstít soudci, pomstít státu, lidstvu, vlastně každému."[3] Tažení msty začalo dne 9. července 1864. Jako Dr. Med. Heilig si u krejčího v Penigu nechal zhotovit pět kusů šatstva, s ušitou garderobou však zmizel bez placení. V prosinci 1864 si dal jako seminární učitel Lohse přinést do hostince v Chemnitz různé kožešnické zboží, odešel s ním do vedlejší místnosti, aby je prý ukázal nemocnému panu řediteli, ale jako v předchozím případě utekl bez placení. V březnu 1865 se ubytoval v Lipsku jako rytec bankovek Hermin a zopakoval starý trik s kožešinami. Následovalo oznámení policii, byly uvědomeny zastavárny. Policie přišla Mayovi na stopu vedoucí do Rosenthalu a po krátké potyčce byl zadržen. Na základě těchto tří deliktů byl 8. června 1865 odsouzen ke čtyřem letům a jednomu měsíci trestnice. Dostal trest, který se dnes ukládá za napomáhání k vraždě.

Dne 14. června 1865 nastoupil do trestnice Zámek Osterstein ve Zwickau. V tehdejším vězeňství zaujímala trestnice místo někde mezi káznicí a vězením. Každý její obyvatel byl nucen pracovat. Poměry ve Zwickau byly vcelku příznivé, možnosti výdělku odpovídaly splněné pracovní normě, morálku a vědomí odsouzených měly napřímit možnost postupu do mírnější nápravné skupiny, přehledný systém pravidel apod. May byl nejdříve zaměstnán v písárně, poté zhotovoval peněženky a pouzdra na doutníky, stal se členem kostelního sboru. Na základě dobrého chování byl přeřazen do první nápravné skupiny a stal se písařem inspektora. Na vlastní žádost byl umístěn v samostatné cele, mohl se věnovat čtení a studiu. V prvních měsících roku 1868 sestavil Repertorium C. Maye - dodnes dochovaný plán se 137 položkami a skicami budoucích literárních prací. Dne 2. listopadu 1868 byl pro dobré chování z vězení předčasně propuštěn.

Po návratu k rodičům do Ernstthalu se May dozvěděl, že jeho milovaná babička je již tři roky po smrti. Cítil se osamělý, ponížený, trpěl pocity méněcennosti. Z jeho literárních plánů prozatím nic nebylo - těch několik příspěvků, které snad drážďanský nakladatel Münchmeyer otiskl, přineslo Mayovi jen několik drobných. Náhlé zhroucení plánů a také materiální nouze zřejmě způsobila, že se po pěti měsících opět vybíjí psychické napětí: "nepřetržitě jsem slýchal vnitřní rozkazy, abych se pomstil lidské společnosti, a to tím, že přestoupím její zákony."[4] Série drobných podvodů a krádeží začala 29. března 1869, kdy jako lipský policejní poručík von Wolframsdorf pátral u obchodníka Reimanna po falešných penězích. Zabavil jednu desetitolarovou bankovku, několik stříbrných mincí a také kapesní hodinky, které prý poznal jako kradené. Poté vyzval Reimanna, aby s ním šel do Clausnitz, kde se měl údajně konat výslech. Po nekonečném čekání v hostinci se obchodník dověděl, že byl ošizen, neboť domnělý lipský policista mezitím zmizel. Dne 10. dubna 1869 se May jako člen tajné policie objevil u provaznického mistra v Ponitz, kde zabavil další falešné peníze. Poté mistra vyzval, aby ho následoval na soudní úřad do Crimmitschau. Po cestě May předstíral, že potřebuje vykonat tělesnou potřebu, odstoupil opodál a dal se přes pole na útěk. Provazník a jeden muž, kterého zavolal na pomoc, Maye pronásledovali, ten odhodil peníze, vytáhl nenabitý tercerol, pohrozil jím pronásledovatelům a utekl.

Dne 12. dubna se objevil v Ernstthalu, musel však neprodleně zmizet, neboť policie už identitu hledaného tušila. Dočasný přístřešek našel u své milenky Augusty ve Schwarzenbergu. Koncem května tajně pobýval v Ernstthalu u kmotra Weißpfloga. Když kovářův dům opouštěl, měl u sebe kromě jiného také dětský kočárek, lampu se stínidlem a brýle, které mu nejspíše kmotr přenechal, aby je prodal. Věci si odnesl do staré opuštěné jeskyně v Oberwaldu severně od Hohensteinu. [5] Dne 31. května se zastavil v hostinci v Limbachu, strčil do tašky sadu biliárových koulí a zmizel. O pár dní později vyvedl z jedné stáje v Bräunsdorfu koně, za mizerných 15 tolarů se ho snažil prodat řezníkovi v Höckendorfu, avšak než obdržel peníze, přijel původní majitel a May uprchl. V polovině června znovu pátral po falešných penězích, tentokrát v Mülsen St. Jacob. Než byl dne 2. července zatčen a dopraven k soudní vazbě do Mittweidy, stačil se ještě vloupat do hohensteinské kuželny a zcizit ručník a cigaretovou dýmčičku. May byl převážen na různá místa činu k identifikaci, když tu se mu náhle podařil mistrovský čin hodný Old Shatterhanda: na cestě do Bräunsdorfu dne 26. července 1869 se vymanil z železných pout a dal se opět na útěk.

Teprve počátkem ledna byl zadržen v českých Valkeřicích. Tamní obyvatelé předali hladového a zmrzlého tuláka četníkům, kterým vyprávěl fantastickou historku: prý se jmenuje Albin Wadenbach a je majitelem plantáží na Martiniku. V Německu pátrá po svých tetách, ale došly mu peníze a legitimace má u sebe jeho bratr. Četníci zpočátku historce uvěřili, ale po krátké výměně dopisů se saskými úředníky byla Mayova identita zjištěna. V polovině dubna 1870 vyslovil okresní soud v Mittweidě rozsudek: trest káznice v trvání čtyř let. Trest si odpykal od 3. května 1870 do 2. května 1874 ve Waldheimu. Ve Waldheimu strávil May nejhorší léta svého života. Panovala zde přísná disciplína, za nejmenší porušení předpisů (např. mluvení během třináctihodinové práce, zbytečné smrkání a kašlání, hlasitý smích aj.) byli vězni potrestáni snížením výdělku, temnicí v těsné cele nebo třiceti ranami holí na obnaženou zadnici. Věnovat se psaní May nemohl. Toto privilegium náleželo jen vězňům v 1. nápravné skupině - May patřil nanejvýš do druhé. Našel zde však přítele, katechetu Johannese Kochtu, který mu pomohl najít sám sebe. Nosil mu papír a pero, aby May vypsal své pocity na papír. Po babičce a kmotru Weisspflogovi byl právě kněz Kochta třetím z pilířů, na nichž spočíval budoucí život Karla Maye a jeho literární dílo.

 

Předchozí část životopisu:

» Úvodní strana životopisu Karla Maye
» Dětství a mládí Karla Maye

Pokračování životopisu:

» Karl May v postavení redaktora a spisovatele
» Soudní procesy Karla Maye
» Obecné povídání o díle Karla Maye

 

Poznámky:

[1] K. May, Mein Leben und Streben [online], S. 104-105.
[2] K. May, Mein Leben und Streben [online], S. 113.
[3] K. May, Mein Leben und Streben [online], S. 118.
[4] K. May, Mein Leben und Streben [online], S. 158.
[5] Jeskyně zde zbyly ze 17. století po tehdejší těžbě rudy. Kolem roku 1772 se tu skrýval lupič Harnisch se svojí bandou, která tehdy celý kraj sužovala svými loupežnými taženími. Po generace udržované legendy o tomto zločinci se pozvolna přenesly na Maye.

Použitá literatura:

  • HEERMANN, Christian. Der Mann, der Old Shatterhand war : eine Karl-May-Biographie. 1. Aufl. Berlin : Verl. der Nation, 1988. 413 S. ISBN 3-373-00258-3.
  • HEERMANN, Christian. Winnetous Blutsbruder : Karl-May-Biografie. Bamberg : Karl-May-Verlag, 2002. 413 S. ISBN 3-7802-0161-5.
  • MAY, Karl. Mein Leben und Streben : Selbstbiographie von Karl May : Band I. [online]. Freiburg : Friedrich Erst Fehsenfeld, 1910 [cit.16.12. 2007]. 320 S. Dostupný z: http://www.karl-may-gesellschaft.de/kmg/primlit/bio/leben/reprint/l+s.pdf.
  • WOLLSCHLÄGER, Hans. Karl May : Grundriss eines gebrochenen Lebens : Interpretation zu Persönlichkeit und Werk : Kritik. Dresden : Verl. der Kunst, 1989. 411 S. ISBN 3-364-00168-5.

(Autor článku - Zatinka, vytvořeno dne 28. 5. 2008)