Nedávno jsem na Internetu objevil článek s názvem Vědci oprášili Karla Maye z Vyškova, který mě přivedl na stopu světoznámého arabisty, cestovatele a objevitele Aloise Musila. Přirovnání ke Karlu Mayovi mě natolik zaujalo, že jsem si sehnal několik Musilových knih a také jednu knihu o životě a díle tohoto dobrodruha. Ukázalo se, že oba muži měli mnoho společného. Nemluvím jen o jejich dobrodružných příbězích, které srovnává zmíněný článek, ale zejména o životních postojích a víře.
Po vysvěcení na kněze a získání doktorátu teologie se rozhodl prohloubit své znalosti, vydal se studovat do Jeruzaléma a do Bejrútu. Začal cestovat po okolí a doplňovat chybějící mapy. Díky němu tak byl zmapován a popsán Arabský poloostrov. Jeho zásluhou vznikly první podrobné mapy této oblasti. Znám je mimo jiné díky objevení zámečku Amra. Z počátku mu nikdo nevěřil, ale nastoupila jeho houževnatá a cílevědomá povaha a s její pomocí nakonec po mnoha letech dokázal existenci zámku, přivezl fotografie a obkresy fresek a proslavil se, a to jak svou vědeckou prací, tak i svými činy mezi obyvateli Arábie. Beduíni kmene Rwala jej zvolili i svým náčelníkem. Mezi beduíny dlouhá léta žil, válčil po jejich boku, radoval se i strádal a poušť s jejím lidem mu přirostla k srdci.
Srovnání s Mayem některé lidi asi rozzlobí: Co si budeme nalhávat, May prostě v kriminále seděl a s pravdivostí jeho vyprávění je to také všelijaké. Musil v Orientě byl a věděl, o čem píše. Naproti tomu May jen čerpal z knih jiných. I tak si však troufám tvrdit, že měli mnoho společného a jejich přínos není jen v popisu reálií, ale hlavně v tom, co se pokoušeli sdělit.
Během studií se začaly projevovat Musilovy silné stránky – zejména vytrvalost a pracovitost. Tyto vlastnosti jej provázely i dalším životem. Jim a své pevné vůli a síle překonat sám sebe vděčil za všechny své úspěchy. Za pravé štěstí považoval vědění, moudrost a cnost – vlastnosti, o které člověka nemůže nikdo připravit narozdíl od bohatství a majetku. V tom je blízký Mayovi – stačí se podívat do románu Odkaz Inky, kde v závěru May slovy Inky vybízí k poctivé práci, která dělá člověka člověkem. Musil přesně dle tohoto hesla odpočíval jedině aktivně. Když zrovna nepracoval hlavou, tak se namáhal fyzicky.
Oba by se možná shodli i v otázkách víry. V nejtěžších chvílích, jsa opuštěn kdesi v poušti, Musil pevně věřil v Boha a zastával názor, že Bůh pomůže tomu, kdo se sám přičiní, a nikde není Bohu tak blízko, jako právě v samotě pouště. Obdobně můžeme věřit Mayovi jeho víru v Boha. Ať již si vymýšlel ve svých knihách jak chtěl, Bůh byl pro něj důležitý, a co psal o Bohu a víře, to si nevymýšlel, tak to cítil. Proto si myslím, že jsou důležité hlavně Mayovy pozdější romány, a to hlavně Na věčnosti, Vánoce nebo Ardistan a Džinistan. V těchto románech je dobrodružství a cestopis na druhé koleji a Mayovi jde hlavně o spasení zbloudilých duší a o skutečnou víru, nikoliv pokrytectví.
Mezi světovými válkami Musilova vědecká práce dosáhla značné proslulosti. Publikoval česky, německy a několik svazků vydal i s podporou Americké geografické společnosti anglicky. V New Yorku je jeho jméno vytesáno ve Dvoraně slávy ve společnosti Marka Pola. A přesto vše je v naší republice vlastně skoro zapomenut. O oživení jeho památky se však v posledních letech snažila a snaží jeho praneteř MUDr. Jana Štelclová. Vydala tři jeho knihy (Po prvé v poušti, Tajemná Amra, V neznámé zemi) a jeho životopis psaný neteří (Pravda plodí nenávist).
Musil si možná o Mayovi nemyslel nic moc dobrého, alespoň to mi naznačila paní Štelclová v e-mailu, ale přinejmenším názory obou mohou čtenářům jejich knih pomoci v hledání sama sebe, a možná i trochu přispět k většímu štěstí, pokud se oběma, a to zejména panem Musilem a jeho životem, nechá čtenář inspirovat.
Křesťanské církve nynějšího Orientu. Olomouc: Velehrad, 1939.
Ze světa islámu. Praha: Akropolis, 2014.
Cyklus Dnešní orient
(Belenor, 23. 12. 2011)