Mayovky na Internetu

Vernisáž výstavy Po stopě Karla Maye

Náprstkovo muzeum v Praze, 24. října 2012

Symbolicky řečeno, Karel May se po více než sto letech opět vrátil do Prahy. A opět zvítězil. Tentokrát ne v proslulém nakladatelství J. R. Vilímka či někoho jiného, ale na půdě akademické a vysoce ctihodné - na půdě samotného Národního muzea. Právě tato instituce totiž uspořádala výstavu, věnovanou německému spisovateli, jehož dílu se v naší zemi dostávalo po celé ono století tak vřelého přijetí. A máme tu další symboliku: dlouhé roky byl Karel May vyřazován na periferii literatury, označován za brakového pisálka, a když už došlo na jeho životopis, pak jsme měli šanci dozvědět se pouze to, že si vše vymyslel, že nikdy necestoval, naopak, že kradl a byl zavřený v kriminále. O významu a působení jeho knih, o jejich mravních hodnotách a svižném, čtivém stylu či melodických dialozích ani slova. A hle, tu rovnou Národní muzeum v Praze, jedna z nejváženějších institucí zabývajících se historií, uspořádá o něm výstavu. Snad nebude znít příliš neskromně myšlenka, že snad jsme k této jeho jakési rehabilitaci přispěli i my s našimi webovkami a akcemi, které v jejich rámci pořádáme. Ač se to zdá nepravděpodobné, výstava se připravovala více než rok. První maily s Dr. Maškem jsme si vyměnili v srpnu 2011 - dostalo se mi totiž cti nepatrně podílet se na její realizaci, ale hlavně dát k dispozici svoji stříbrnou pušku, která je nyní vystavena vedle medvědobijky z Muzea Karla Maye v Radebeulu.

Ale přejděme raději k tomu hlavnímu - k vernisáži. Ta se konala ve středu 24. října 2012 v 17 hodin. Nádvoří Náprstkova muzea na Betlémském náměstí (opět symbolika - našlo by se v Praze vhodnější náměstí pro výstavu o takovém hlasateli pravdy a spravedlnosti, jako byl May?) bylo zcela zaplněno lidmi, pozvanými odborníky i jen zájemci. Mezi přítomnými jsem se s velkou radostí přivítal s Honzou Policerem, byl tu i malíř a ilustrátor Mirek Pospíšil, kterého jsem přivezl s sebou, Belenor, pan nakladatel M. Moravec, pan Karel Jordán - Deniš a mnozí další. Po několika slovech na uvítanou se shromážděním prodrali dva indiánští náčelníci, aby oznámili, že pro dnešní den je válečná sekyra zakopána. Poté se ujal slova generální ředitel Národního muzea pan Michal Lukeš, posléze ředitel Památníku národního písemnictví pan Zdeněk Freisleben a nakonec ředitelka Náprstkova muzea paní Eva Dittertová. Všichni vyzdvihli význam Karla Maye pro působení na mladou generaci, tolik žádoucí zejména v dnešní době a ředitel PNP Freisleben nás navíc potěšil informací o nálezu asi dvaceti dopisů Karla Maye nakladateli Vilímkovi, které se stanou tématem samostatné akce během výstavy. Pak už se otevřely dveře a všichni jsme se, zvědaví a nedočkaví, hrnuli dovnitř. Jako bychom opět byli těmi malými kluky, kteří netrpělivě listovali stránkami "Vinnetoua" či už se v duchu viděli "V balkánských roklinách".

Výstava je rozložená do tří sálů v přízemí budovy Náprstkova muzea - dvě jsou věnovány Mayovým severoamerickým příběhům a částečně i jihoamerickým, v jedné se divákům představí spisovatelovo vidění Orientu. Z nejzajímavějších exponátů mohu vyjmenovat německo-indiánský slovník, který May používal při své práci (otevřený na stránkách s Mayovými poznámkami "Winnetous Rappe" u slovíčka "Wind" - vítr a jeho apačského vyjádření "ilchi", opět s Mayovou poznámkou "tsch" a "Mein Rappe" u slůvka "Blitz" - blesk a jeho apačského ekvivalentu "hatátitla"), zeměpisnou knihu o Americe, opět s Mayovými podtrhávkami a také kopii smlouvy mezi Karlem Mayem a nakladatelem Josefem R. Vilímkem. Jak jsem zmínil, Mayovy dopisy Vilímkovi zde zatím vystaveny nejsou, přijdou ke cti později. Jednotlivé vitríny pak představují exponáty sbírek Náprstkova muzea, doplněné úryvky z Mayových románů, které se jich týkají a také příslušnými ilustracemi českých ilustrátorů mayovek. Celkovou kulisu sálů doplňují panorámata Malého Alanu a kaňonu řeky Zrmanja, kde se natáčely filmy o Vinnetouovi a v orientálním sále panoráma pouštní krajiny. Na stěnách pak visí panely se jmény a stručnými charakteristikami hrdinů i záporáků z Mayových románů, najdete zde také oba velkoplošné obrazy Mirka Pospíšila - Vinnetoua a Old Shatterhanda v životní velikosti, známé již z mé výstavy ve Velkém Meziříčí. Aby se zde děti nenudily, připravil pro ně komisař výstavy, pan Dr. Mašek, dotykové panely - na jednom si děti mohou vytvořit své indiánské jméno a na druhém mohou cestovat s Karlem Mayem po mapě světa, rozděleného do současných států. V sále, věnovaném Orientu mě velmi zaujala platidla z doby, kdy jimi mohl platit Kara ben Nemsí, orientální klíče, vypadající spíše jako kartáče na psy či různé orientální zbraně, jejichž tvary a zdobení jen potvrzují Mayovu znalost prostředí, o němž psal, ale také genialitu našich ilustrátorů, mistrů Zdeňka Buriana a Gustava Kruma.

Výstavu "Po stopě Karla Maye" se určitě vyplatí vidět. Nepoví nám sice mnoho o životě, snažení a cílech Karla Maye, ani to nemá v úmyslu, o to víc ale návštěvníkovi přiblíží jeho knihy a také jeho vidění tehdejšího světa - a také odpovědnost, s jakou ke své práci přistupoval.

Letošní rok 2012 byl pro nás, kteří máme Maye a jeho knihy rádi, výjimečný a ojedinělý. Velká výročí narození, úmrtí a také půlstoletí od natočení Pokladu na Stříbrném jezeře nás provázela od ledna až do podzimu. Prožili jsme nádherné události a nezapomenutelné akce, natáčením Radiodárku Českého rozhlasu na výstavě ve Velkém Meziříčí, přes akce ve Starigradu a Berlíně, až k této krásné výstavě, která celý rok oslav důstojně korunuje. Dnes už Karel May není tím, čím býval před dvaceti lety. Dnes už je uznávaným spisovatelem knih pro mládež (ač se sám takovému označení úzkostlivě bránil, ale to berme jako odraz doby, v níž žil) a také pozoruhodným člověkem, z jehož života a postojů si lze brát příklad. Dík za to patří také Národnímu muzeu, resp. Náprstkovu muzeu a jeho pracovníkům.

Karel May se v Praze zdrží až do 30. dubna 2013.

 

Autor článku - Jan Koten, publikováno - 30.10. 2012.