Mayovky na Internetu

Slavnostní galavečer Karl-May-Fest (I.)

Hotel Hollywood Media v Berlíně, 28. července 2012

V Berlíně se slavilo. A stejně jako v únoru v českém Velkém Meziříčí a v červnu v chorvatském Starigradu, oslavencem byl film Poklad na Stříbrném jezeře, letošní padesátník. A tak kdo má rád mayovky, ať knižní nebo filmové (ale hlavně ty filmové), přišel si v Berlíně na své. Přestože byl program naplánovaný na celý víkend, rozhodli jsme se – Zatinka, manželé Lukešovi, naši přátelé a moje maličkost – že se zúčastníme pouze sobotní části, protože ta nabízela ty nejbohatší zážitky.

Hotel Hollywood Media na výstavní třídě Kurfürstendamm je pro pořádání takové akce jako stvořený. Nejenže jeho majitelem je filmový producent Artur Brauner, ale celý hotel je vyzdoben filmovými plakáty, fotoskami a rekvizitami. Filmové atributy nechybí nikde, ani na chodbách, v patrech, v místnostech pro kuřáky, prostě nikde. Dokonce i každému pokoji je přiřazeno jedno zvučné herecké jméno a vedle dveří pak visí fotografie dotyčného herce s číslem pokoje.

Hned při vstupu do předsálí jsme narazili na Michaela Petzela, organizátora celé akce. Upřímně jsme se přivítali, a když jsem mu představil Míšu „Zatinku“ Kroupovou, jeho nadšení nebralo konce. Dlouhou dobu už spolu komunikují prostřednictvím e-mailů a bylo velkým přáním obou se setkat. Dnes se to podařilo – a jsem rád, že jsem u toho mohl být. První kroky nás vedly na burzu. Prodejní stoly plné materiálů z filmových i knižních mayovek, starých, novějších i čerstvých novinek – z těch zmíním reedici bildbandu Poklad na Stříbrném jezeře (ovšem tentokrát v barevném provedení) a obrazová kniha 50 Jahre Winnetou-Film od Michaela Petzela, majitele německého Karl-May-Archivu a hlavního organizátora celé slavnosti.

Prvním bodem sobotního programu bylo promítání pětačtyřicetiminutového amatérského 8 mm filmu z natáčení mayovek. Snímek zachycoval práce zejména z 2. a 3. dílu Vinnetoua. Tak jsme mohli například vidět krotitele medvěda, se kterým se natáčel úvod 2. dílu, jak se baví se svým svěřencem, sám oblečený do kostýmu Vinnetoua, zajímavé bylo také vidět natáčení hořícího Rio Pecos v díle 3. Nejvíce se ale diváci v přeplněném sále bavili, když běžely záběry z natáčení ohňostroje v táboře Čikarillů. V momentě, kdy Ralf Wolter v roli Sama Hawkense přibíhal mezi oba kůly, u nichž byli uvázaní Lex Barker a Pierre Brice, spadla mu paruka a natáčení se muselo přerušit (nebo že by u Čikarillů byl také nějaký Myší ocásek?). Při opakování záběru zase přesně před ním hořel vysoký plamen, takže ho vůbec nebyl vidět – to už Lex Barker nevydržel a rozesmál se na celé kolo. Vynikající film – doufejme, že se brzy dostane mezi fanoušky.

Nejzajímavější však vždy bývá setkání s lidmi, kteří se podíleli na vzniku filmů. V tomhle směru nám mělo berlínské setkání co nabídnout a věru nešetřilo: devadesátiminutová beseda s kameramanem Heinzem Hölscherem (Petrolejový princ a Vinnetou a míšenka Apanači), Everhardtem Dyckem a Joachimem Gittem přinesla mnoho zážitků a informací. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že celou scénu boje o Butlerovu farmu natáčel Everhardt Dycke, který musel nahradit kameramana Kalinkeho; ten byl v nemocnici s úrazem, kdy ho do obličeje zasáhla hořící pochodeň – tato skutečnost ovšem už byla známá.

Odpolední dobu občerstvení a odpočinku nám příjemně zpestřilo setkání s panem Karlem Denišem-Jordánem, autorem knih Muž zvaný Old Shatterhand, Můj bratr Vinnetou a Tenkrát na Západě, ale především s Chrisem Howlandem, který se v hotelové hale náhle objevil. Využili jsme toho, že byl sám a v dobré náladě a nechali si ho podepsat. Samozřejmě nechyběly ani nezbytné společné fotky. Tuff-Tuff alias Archie alias Don Parmesan byl velice ochotný a vstřícný a i když jsme ho asi zdržovali, nedal to na sobě znát a věnoval nám poměrně dost svého času. A tím nám ušetřil ten náš později na Galavečeru.

Konečně se tak dostávám k vyvrcholení celého dne. O půl osmé jsme se všichni shromáždili před zavřenými dveřmi společenského sálu. Naše skupinka Čechů se rozrostla o otce a syna Rohlíčkovy, manžele Podolských, Roberta Sobotoviče s nezbytnou kamerou a také o pana Jiřího Fedora s manželkou. Vstup do sálu byl trochu chaotický, na některých stolech byly jmenovky, na některých ne, ale nakonec jsme svá místa všichni našli (a někteří i ubránili). Zcela zjevně bylo víc hostů, než připravených míst, ale organizátoři i tohle velmi rychle vyřešili.

Hlavními hosty večera byli producent Artur Brauner, hudební skladatelé Martin Böttcher a Riz Ortolani, herci Chris Howland a Bill Ramsey, paní Ingeborg Schönerová (manželka režiséra Marischky a představitelka Madame Ruiz z Pokladu Inků) a další herci Gojko Mitić a Djordje Nenadović. Bohužel, avizovaný Alexander "Zan" Barker, syn Lexe Barkera, nepřijel a jeho nepřítomnost nebyla nijak vysvětlena. Škoda, zrovna na něj jsem se tolik těšil. Ale zklamání rychle přešlo. S některými hosty jsem se znal již z dřívějších akcí, takže jsme se vítali jako dávní známí (kupodivu si vzpomněl i pan Brauner, že už jsme se viděli), s těmi ostatními jsme se letmo seznámili. Měl jsem pro ně připravené pamětní medaile k letošním mayovským výročím a udělalo mi velkou radost, že všichni, kteří ji dostali, byli potěšeni. Když jsem ji předával panu Braunerovi a soukal ze sebe svoji kostrbatou němčinu, tu mě čtyřiadevadesátiletý producent přerušil: "A proč mluvíte německy a neřeknete mi to po našem?" No jasně, napadlo mě. "Vidíte, pane Braunere, úplně jsem zapomněl, že taky mluvíte polsky. Takže si rozumíme." - "Samozřejmě, že si rozumíme!" A od té chvíle jsem s Arturem Braunerem mluvil česky a on se mnou srozumitelnou směsicí polštiny a ruštiny. A měl pravdu – rozuměli jsme si.

Díky své jakés takés znalosti základů italštiny jsem bez potíží předal medaili i maestrovi Ortolanimu. Ten z ní měl mimořádnou radost, protože neumí ani německy, ani anglicky, takže celý večer pro něho asi vyzněl trochu do ztracena. Zato na Gojka Mitiće jsem spustil hned česky a on na mě taky – nedávno jsme se poznali na filmovém festivalu v Horšovském Týně a strávili jsme tu spolu u snídaně dost času, takže jsem věděl, že mluví perfektně česky. A jako v Týně, tak i zde byl vstřícný, přátelský, ochotný a milý – ke všem bez výjimky.

Jednu z pamětních medailí jsem věnoval i Michaelu Petzelovi. Byl to můj díky za nádherný večer, za všechny dřívější akce, kterých jsem se účastnil i za to, že mi v dobách mých skutečných sběratelských začátků, po otevření hranic mezi našimi zeměmi, velmi pomáhal a tak říkajíc ukázal mi cestu. Za hodně mu vděčím a za mnohé mu stále zůstávám (a asi už zůstanu) dlužen. Přátelství takových lidí je velkým štěstím – a já na to nikdy nezapomenu.

Byl to nádherný večer, který ale potvrdil jednu nepříjemnou skutečnost – že lidé, kteří se podíleli na tvorbě filmových mayovek, až příliš rychle stárnou. Jako první hned po oficiální části zcela nečekaně odešli Bill Ramsey (ten byl opravdu viditelně unavený) a Chris Howland a v těsném závěsu za nimi i oba skladatelé s paní Schönerovou. U dřívějších podobných akcí to tak ještě nebývalo a hosté se bavili vždy dlouho do noci. Ještě že jsme už měli všechny podpisy a společné fotografie. A tak se středem zájmu stali Gojko Mitić s Djordjem Nenadovićem a do samého konce vydržel také stále vitální a energický Artur Brauner.

My jsme z poloprázdného sálu odešli půl hodiny po půlnoci. Ještě jsme si na terase baru před hotelem vypili kávu na cestu a v 01:20 jsme vyrazili směr Drážďany, Praha, Velké Meziříčí a Brno. S sebou jsme měli nové knihy, spoustu podpisů (některé koupené na burze), nové fotky a hlavně skvostné a nezapomenutelné zážitky a atmosféru nádherného večera.

Děkujeme, Michaeli Petzele, děkujeme, pánové Braunere, Ortolani, Böttchere, Ramseyi a Howlande, Mitići a Nenadovići, děkujeme, paní Schönerová a pánové Dycke, Hölschere a Gitte!

Jan Koten


Slavnostní galavečer Karl-May-Fest (II.)

Hotel Hollywood Media v Berlíně, 28. července 2012

Ve dnech 26. až 29. července 2012 se v Berlíně konal tradiční Karl-May-Fest, jehož mottem byla oslava padesátileté historie legendárních filmových mayovek. Čtyřdenní program byl vyplněn množstvím odborných přednášek o vzniku mayovek či o místech natáčení v Chorvatsku, na sběratelské burze jste si mohli koupit nebo vyměnit obrovské množství materiálu od knih a časopisů, přes fotografie, plakáty a pohlednice, až po autogramy nejrůznějších herců, kaskadérů a členů filmového štábu. Pořadatelé nezapomněli ani na výlet na zámek Charlottenburg, v jehož interiéru se natáčely některé scény z filmu Poklad Aztéků (vila Dona Fernanda). Zlatým hřebem programu byl sobotní galavečer, kterého se zúčastnilo mnoho prominentních hostů.

Moje cesta na Karl-May-Fest začala v pátek odpoledne, kdy jsem se vydala za svým kamarádem Honzou Kotenem do Velkého Meziříčí. Odtud jsme spolu s dalšími přáteli, manželi Lukešovými, vyjeli v sobotu ve 4 hodiny ráno do Berlína. Cesta probíhala naprosto klidně a přesně po pěti hodinách jízdy jsme zaparkovali auto za hotelem Hollywood Media, který se nachází v luxusní ulici Kurfürstendamm a patří filmovému carovi, producentu Arturu Braunerovi. Ihned po vstupu do hotelu pochopíte, proč se hotel jmenuje Hollywood Media: na všech stěnách, ve všech chodbách, dokonce i na schodištích se nachází stovky a tisíce filmových plakátů, fotosek a fotografií, bezpočet filmových rekvizit, jako např. prastará kamera nebo osvětlovací zařízení. Každý z více než 180 pokojů je věnován nějaké slavné herecké osobnosti a není mezi nimi jméno, které byste neznali.

Bylo 10 hodin dopoledne a sběratelská burza již byla v plném proudu. Srdečně jsme se přivítali s organizátorem celé akce Michaelem Petzelem z göttingenského Karl-May-Archivu, převzali vstupenky a reklamní letáčky a dali se do nakupování. Já jsem si koupila dvě nové obrazové knihy Michaela Petzela a pak jsem objevila nenápadný šanon s autogramy herců. Již po otočení první stránky mi tekly sliny. Svoji sbírku jsem doplnila o autogram již zesnulého asistenta režie Slavka Andrese, o kterém se mi ani nesnilo, že bych ho mohla ještě vůbec získat. Podruhé mi oči zasvítily nad fotografií z filmu Old Surehand, kterou podepsal představitel kapitána Millera Erik Schumann. Jeho autogram jsem sice již měla ve sbírce, ale pouze na civilní fotce a s věnováním pro jiného sběratele. Třetí nákup se pak týkal podpisu kaskadéra Nikoly Gece, který je již také několik let mrtvý. Jeho autogram jsem rovněž vlastnila, ale pouze na kartičce, nyní ho mám konečně i na fotografii z filmu. Šanon obsahoval desítky dalších autogramů herců z mayovek, ale téměř všechny nabízené osobnosti již vlastním, proto jsem nic dalšího nekupovala. Vedle na hromádce pak byly další úžasné autogramy na velkých fotoskách, zejména různé dvojáky a trojáky, např. Eddi Arent na dvojáčku s Ralfem Wolterem. Opravdu nádhera. Bohužel (nebo bohudík) byl můj finanční limit natolik omezený, že mi nedovolil už nic dalšího kupovat, jinak bych tam nechala snad i kalhoty. Ceny autogramů začínaly zhruba na 15 eurech (cca 380 Kč) za ty "nejobyčejnější" herce typu Chris Howland, průměrná cena za jeden autogram pak byla mezi 25-35 eur (cca 600-900 Kč) u chorvatských herců a kaskadérů (např. Jagarinec, Ivezić, Buhin atd.), nebo u zesnulých německých herců. Dvojáčky na originálních fotoskách se daly pořídit za 50, ale i 80 eur (cca 1.300 - 2.000 Kč). Možná i více, raději jsem už v hromádce nelistovala, abych nebyla smutná, kolik krásných kousků nebudu mít ve své sbírce :-)

Svůj vlastní stánek tam mělo nakladatelství Karl-May-Verlag, kde se dala pořídit zejména literatura k filmovým mayovkám, jako např. zmíněné nové publikace Michaela Petzela. Vedle se prodával výběr Magazínů Karl May & Co., nechyběly ani různé polštářky, CD a knihy s indiánskými motivy. U dalších stolků prodávali převážně soukromí sběratelé a obchodníčci - nakoupit jste mohli opravdu vše. Velkému zájmu se těšily především nádherné fotografie formátu A4 - A3 s motivy z natáčení mayovek, které se daly pořídit od 14 Eur (cca 350 Kč). K našemu velkému překvapení jsme se na burze setkali i s panem Rohlíčkem a jeho synem, které jistě dobře znáte z boskovických srazů, jichž se pravidelně účastní v kostýmech Vinnetoua a Old Surehanda. Velkou radost jsme měli i z přítomnosti Roberta Sobotoviče, který tradičně natáčí na kameru naše srazy v Boskovicích a byl i tentokrát připraven všechno zaznamenat.

Když jsme měli nakoupeno a odnášeli věci do auta, spatřila jsem na chodbě Chrise Howlanda, představitele reportéra Tuff-Tuffa z prvního dílu Vinnetoua, a ihned ho požádala o autogram a společnou fotografii. Pak jsme se přemístili do malého kinosálu, kde byl promítán dokument s pracovními záběry z natáčení mayovek. Nejvtipnější byl záběr z Posledního výstřelu, kdy chtěl Ralf Wolter osvobodit Pierra Brice a Lexe Barkera ze zajetí u Čikarijů. Když přibíhal zezadu ke kůlům, uletěla mu paruka a on se jen nechápavě rozhlížel kolem. Když přiběhl podruhé, hořelo zapálené klestí tak vysoko, že ho přes plameny nebylo skoro vůbec vidět. A když přiběhl potřetí, rozchechtal se Barker tak mohutně, že muselo být natáčení opět zastaveno.

Po skončení promítání se v jiné přednáškové místnosti konala beseda se třemi kameramany. Nejprve přišel Everhardt Dycke (* 1923), který se podílel na natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře a prvního dílu Vinnetoua. Jeho práci můžete vidět např. na záběrech přepadení Butlerovy farmy. Poté se dostavil Heinz Hölscher (*1925), který natáčel mayovky Vinnetou a míšenka Apanači a Petrolejový princ. Na svůj věk působil velice svěžím dojmem, také po fyzické stránce na tom byl mnohem lépe než Evo Dycke. Trojici kameramanů doplnil Joachim Gitt, který v mayovkách působil jako asistent kameramana - Rudý gentleman, Poslední výstřel, Mezi Supy, Petrolejový princ, Míšenka Apanači, Old Firehand a Údolí smrti. Celá beseda probíhala pochopitelně v němčině, otázky kladl jak moderátor, tak také posluchači. Hosté se ptali na to, kdo a jak vybíral vhodná místa pro natáčení, jaké vztahy panovaly mezi kameramany a osvětlovači, jak se pracovalo s technikou v 60. letech i na vztahy mezi jednotlivými herci. Největší potlesk sklidil Joachim Gitt, když na otázku "... jak byste charakterizoval spolupráci režiséra a kameramana" odpověděl: "Každý film se dá natočit bez režiséra, ale bez kameramana nikoliv." Snad tím chtěl naznačit, že hlavní slovo na placu neměl pouze režisér, ale zejména kameraman, jehož rady a nápady, zkušenosti a schopnosti mohou výrazně ovlivnit celkový výsledek, a to jak pozitivně, tak i negativně. Když beseda skončila, vytáhla jsem papír a požádala kameramany o autogram a společné focení. To jsme si zopakovali ještě jednou na chodbě u rekvizit, kde už nebylo tolik fanoušků. Pánové byli velmi příjemní, veselí, nechali nás zkontrolovat pořízené záběry a pokud nebylo něco v pořádku, spustili jsme další kolo focení. Kéž by se takhle chovaly všechny známé osobnosti.

Odpoledne následovala ještě jedna přednáška, které jsem se ale neúčastnila. Prohlížela jsem si plakáty v okolí recepce a spatřila dalšího hosta, hudebního skladatele Rize Ortolaniho. Ihned ho obklopili žadatelé o podpis, i já jsem se nesměle postavila do řady, ale rozdal jenom pár autogramů a pak utíkal do pokoje. Musela jsem si počkat až na večer. Asi kolem 18. hodiny se na recepci objevil další hudební skladatel, pro fanoušky mayovek naprosto kultovní osobnost, Martin Böttcher. Tentokrát jsem byla trošku průbojnější a o autogram jsem ho poprosila jako první. Mile se usmál a pokynul, abychom si sedli k malému stolečku. Ochotně mi podepsal několik obrázků, zeptal se mě i na jméno a odkud pocházím. Pak ho obklopila asi desítka dalších fanoušků a on se nadále každému z nich ochotně věnoval a podepisoval. Ani mrknutím oka nenaznačil, že do začátku galavečera zbývá jenom hodina a měl by se jít připravit. Jeho přístup byl naprosto výjimečný a dokonalý, nikoho neodmítl.

Samotný galavečer začínal ve 20 hodin. Krátce po půl osmé se otevřely dveře do sálu a usadili jsme se ke stolu. Nevím přesně, kolik hostů tam bylo, ale dvě stovky lidí včetně prominentů tam jistě byly. Stoly se nacházely velice blízko u sebe, číšníci se strojeným americkým úsměvem a oroseným čelem se prodírali úzkými uličkami a neustále žádali někoho o ustoupení. Když se pak u stolu nějakého herce sešlo pět nebo deset žadatelů o autogram, byla celá ulička rázem zablokovaná.

Krátce po 20. hodině přicházeli zvolna jednotliví herci a sedali si na místa opatřená jejich jmenovkami. Všichni jsme vycítili, že to je jedinečná příležitost požádat je o autogram, a tak jsme se tlačili jeden přes druhého, podávali hercům fotky a jiné materiály k podpisu a kradli si navzájem fixy. Jistě si dokážete představit tu tlačenici a chaos. Kromě zmíněných tří kameramanů bylo na galavečeru přítomno celkem 8 prominentů - Artur Brauner, Martin Böttcher, Djordje Nenadović, Riz Ortolani, Chris Howland, Ingeborg Schöner, Bill Ramsey a Gojko Mitić. Přijet měl i starší syn Lexe Barkera, na kterého se všichni těšili asi nejvíce, ale nakonec tam bohužel nebyl. Když se situace trošku uklidnila, všichni se usadili zpátky ke svým stolům a začal oficiální program galavečera. Ten spočíval v podstatě jen v tom, že hostům byli představeni jednotliví prominenti, s nimiž proběhl krátký rozhovor a na plátně byla promítnuta krátká filmová ukázka související s jejich působením v mayovkách. Zpestřením večera bylo vystoupení břišní tanečnice a country kapely Maverick.

Jako první byl na plátně promítnut kratší portrét producenta Artura Braunera, který produkoval 7 ze 17 filmových mayovek (Old Shatterhand, Žut, Divokým Kurdistánem, V říši stříbrného lva, Poklad Aztéků, Pyramida boha Slunce a Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti). Artur Brauner je opravdová persóna německého filmu, a přesto na mě působil neuvěřitelně skromným dojmem (těžko věřit, že mnoho jeho kolegů a herců nevzpomíná na svého zaměstnavatele zrovna v dobrém). Obklopen svou rodinou nenápadně sledoval dění kolem sebe, nechával se fotit ze všech stran a pilně rozdával autogramy. Na galavečeru oslavil své krásné 94. narozeniny a tak jsme všichni zapálili připravené prskavky a alespoň tímto malým gestem mu vzdali hold. Později v noci jsem sebrala odvahu a požádala ho o společnou fotografii. Neodmítl, dokonce se usmál a pronesl několik vtípků. Já osobně mám na něho jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Následovala večeře formou švédských stolů. Na výběr bylo velké množství zeleniny a ovoce, studené těstovinové saláty, naprosto dokonale připravený losos se šafránovou omáčkou, domácí těstoviny s rajčaty a parmazánem, máslové špecle, pánové si nejčastěji dávali vepřovou panenku na liškách. Ze sladkých jídel jste mohli okusit např. tiramisu a palačinky. Jídlo bylo opravdu vynikající, ale k mému velkému překvapení (a zklamání) ho personál již po hodině odnesl. Spoustu věcí jsem tak nestihla ochutnat a nutno přiznat, že kolem půlnoci jsem již pociťovala mírný hlad. Myslím si, že na stolech mohly zůstat alespoň studené mísy a zákusky.

Po večeři pokračovalo představování dalších hostů. Jejich vystoupení poněkud kazila neposlušná technika - mikrofony si dělaly, co chtěly, takže my, kteří jsme seděli až vzadu, jsme z rozhovorů moc nepochytili. Program byl oficiálně ukončen krátce před půlnocí a měla následovat volná zábava, případně po dohodě s herci společné fotografování a podepisování. K našemu velkému zklamání se nám tři hvězdičky ihned vytratily - nejprve Bill Ramsey, představitel klavíristy z filmu Old Shatterhand a jinak velice slavný zpěvák, který si razil cestu ven z davu fanoušků, odmítal se podepisovat a společně fotit. Focení probíhalo jen velice neochotně za pochodu. Celý večer na něm bylo vidět, že je velice unavený, trápily ho zdravotní potíže a zřejmě byl i trošku nervózní z toho množství lidí.

Podobně se zachovala i herečka Ingeborg Schöner, bývalá manželka zesnulého režiséra Georga Marischky a hvězda německého filmu 50. let. Ta odešla bez povšimnutí většiny hostů a jen několika jednotlivcům se podařilo získat na chodbě společnou fotografii. Posledním, kdo tak brzy opustil sál, byl Chris Howland, ale jemu jsme to všichni rádi odpustili, neboť se fanouškům věnoval celý den a jistě všechny uspokojil i svým podpisem. Je třeba vzít v úvahu to, že herci jsou již velice staří, často i nemocní a tak mají můj obdiv za to, že se této náročné akce vůbec zúčastnili.

Skvělou náladu měli dva Srbové - Gojko Mitić a Djordje Nenadović. Prvního pána jistě nemusím představovat - statečný Osceola, Velký Had, Tecumseh, Ulzana a Severino z východoněmeckých indiánek, ale také Vokadeh z mayovky Mezi Supy. Rozumí velice dobře česky, takže odpadla jazyková bariéra. Když jsem mu předložila fotografie z filmu Rudý gentleman, kde si zahrál Bílého havrana, dloubl loktem do Nenadoviće a horlivě ukazoval na Karin Dor, představitelku Ribanny. Zřejmě si krátce předtím o ní povídali. Bez problémů rozdal několik autogramů a ochotně se fotil s celou naší česko-slovenskou skupinkou. Nenadović je také celkem známý divadelní a filmový herec, působil i v italských kostýmních filmech. Fandům mayovek je známý především jako kapitán Bruce, přítel poručíka Merrila z Rudého gentlemana, nebo jako Machredž ze série orientálních mayovek. Také on se trpělivě fotil a podepisoval a pokud se nám pořízená fotografie nelíbila, svolil k opakovanému focení.

Hudební skladatel Riz Ortolani, který komponoval hudbu pro nejrůznější hollywoodské filmy a spaghetti-westerny, působil trošku vážnějším dojmem, ale také nikomu neodmítl focení a podepisování. Musela jsem se smát, když jedné paní podepisoval titulní list jakési knihy - jeho rozmáchlá gesta připomínala tahy dirigentskou taktovkou. Počáteční písmeno R se mu podařilo napsat skoro přes celou stránku a pak najednou zjistil, že nemá kam dopsat zbytek svého jména :-) Problémem byla trochu jazyková bariéra, protože mluvil jen italsky. Sice měl s sebou asistentku, ale jejích překladatelských služeb využil asi jen během oficiálního rozhovoru při představování se hostům.

Pokud bych měla sama za sebe zhodnotit svůj sobotní výlet, musím upřímně říci, že se mi velice líbil. Byla to moje první společenská akce tohoto typu a možná proto jsem i shovívavější k chybám pořadatelů. Bylo ale vidět, že se snaží, za celý den se nezastavili, byli zpocení až za ušima. Osobně si myslím, že galavečer mohl začít alespoň o jednu až dvě hodiny dříve, protože někteří herci byli velice brzy unavení a měli problém vydržet až do půlnoci. Na akci mohla být lépe zajištěna zvuková technika a možná by nebylo od věci vyhradit dvě hodinky na autogramiádu a společné focení, abychom nemuseli herce obtěžovat průběžně celý večer (někteří neomalenci i během večeře). Některým z českých příznivců by se možná mohlo zdát, že pro ně obsazení nebylo natolik hvězdné, jak by se na takové výročí slušelo. Je ale nutné vzít v úvahu, že slavnost byla pořádána zejména pro německé a rakouské publikum, které má jistě jiný vztah ke "svým" prominentním hostům, než my Češi, kteří je v podstatě neznáme z jiných filmů, než z mayovek. Slavnost byla navíc pořádána ve spolupráci s Arturem Braunerem, který jistě mluvil do výběru hostů - vždyť všichni zúčastnění bez výjimky působili v jeho produkcích. Upřímně musím říci, že nějaká ta hvězdička typu Maria Adorfa nebo Ralfa Woltera by určitě nebyla na škodu, ale samozřejmě do zákulisí nevidíme a netušíme, jak probíhalo vyjednávání s herci. Vrcholem večera bylo tedy setkání dvou vynikajících hudebních skladatelů Martina Böttchera a Rize Ortolaniho, který se podobné mayovské akce zúčastnil vůbec poprvé, a tak je setkání s ním jedním z nejvzácnějších v historii Slavností Karla Maye.

Ať tak či onak, přivezla jsem si domů spoustu nádherných zážitků, fotografií a autogramů. V jeden jediný den jsem se setkala s jedenácti osobnostmi, které se nějakým způsobem podílely na natáčení mayovek a to je pro mě nezapomenutelná zkušenost. Můj velký dík patří nejen pořadatelům akce, zejména Michaelu Petzelovi, ale i manželům Lukešovým za odvoz a velmi příjemnou společnost.

Michaela Kroupová

 

Autoři článku - Jan Koten a Michaela Kroupová, vytvořeno - 31.7. 2012.