Původní závěr

Výňatek z Deutscher Hausschatz (19. ročník, s. 819-822)

Nyní byl Ibn Asl se všemi svými přívrženci zničen, a tudíž byl náš úkol splněn. Vydali jsme se na zpáteční cestu, nejprve směrem ke zbořené zeríbě Aliáb. V doprovodu těch, které jsme u zeríby zanechali, jsme s Džangy zamířili k jezeru No a od něj až k ústí Sobatu, kde se od nás Džangové odloučili. S nimi ovšem odešli i sourozenci, které jsem poznal v Káhiře. Když jsme pak dospěli do Fašody, „Otec pěti set“ byl úplně nadšen z našeho úspěchu a ochotně vzal do služby jako askaríje muže, kteří dostali milost v zeríbě Aliáb. V Chartúmu jsme se dozvěděli, že obchodník Barjad skonal. Čím se stal „fakír všech fakírů“, ví celý svět. Skutečně to dotáhl až na mahdího.

Cestovali jsme dále po proudu, až jsme přistáli v Ma'ábdě, kde jsem bohatému průvodci dovedl jeho ztraceného bratra. Chtěli mi vnutit cinkající odměnu. Rovnou jsem ji odmítl, ale když stále naléhali, poukázal jsem jejich smysl pro dobročinnost na Ben Níla a Selima. První jí byl hoden a druhý potřebný. Oba jmenovaní se bohatě obdarováni (zejména statečný Ben Níl) plavili dále s námi. Chtěli s námi až do Káhiry, Ben Níl, aby pak vyhledal své příbuzné v Gubatoru. Rozumí se samo sebou, že jsme jeho dědu Abú an-Níla vzali s sebou.

V Káhiře jsme spolu ještě strávili několik dní a pak už nastal čas se rozloučit. Selim byl samozřejmě první, kdo se zmocnil mé ruky.

„Žij blaze, effendi!“ řekl. „Vracíš se do své vlasti obohacen o poklady těla a ducha, které jsi s mou pomocí získal. Nenajdeš tam však nikoho, kdo by se mi rovnal, a budeš po mně dennodenně toužit. Jestliže to pak už nedokážeš déle vydržet, klidně zas přijď. Pak, ozářen mými paprsky, budeš bezpečně žít pod mou ochranou.“

Starý mluvka si z daru, který obdržel v Ma'ábdě, koupil v Káhiře domeček a založil v něm Maktab al-idžwibi (Ústav informací a poučení), ale velmi brzo opět zchudl, protože nepřišel nikdo, kdo by se od něj chtěl nechat poučit.

Když mi na rozloučenou podal ruku Ben Níl, byly jeho oči plné slz a chvěl se mu hlas, když říkal:

„Mé srdce jde s tebou, effendi. Přál bych si, abych s tebou mohl být i dál a mohl s tebou sdílet nebezpečí. Nechci dlouho řečnit, jinak by mi došla slova. Alláh s tebou. Vrať se, neboť vím, že se mi po tobě bude velmi stýskat!“

Dobrý hoch je nyní majitelem své vlastní dahabíji, díky které uživí svého dosud žijícího dědu, své rodiče a sourozence. Také k sobě přijal Selima, když se doslechl, jak zchudl, aby mu spíše z milosti než za zásluhy poskytl chléb.

Rozloučení s rajjísem effendiná bylo méně srdečné. Asi nedokázal zapomenout, že mě náčelník Gohků prohlásil za generalissima. Podali jsme si ruce a tím to bylo vyřízeno. Opět jsem ho spatřil, podobně jako Ben Níla, ale jen z dálky. Zahlédl mě také, ale jeho pohled na mně neulpěl. Stal se velkým pánem.

A ještě někoho jsem opět zahlédl! Ale koho? Před několika lety jsem byl u známého v Paříži.

„Mám pro vás něco nanejvýš zajímavého,“ řekl mi. „Můžu vám to ukázat?“

„Ihned, prosím! Zajímavosti se nikdy neomrzí.“

Odjeli jsme do Jardin des plantes, kde se vyskytovala súdánská karavana, jak jsem se dočetl na všude vylepených plakátech.

„Zajímavého pro vás, protože se s těmi lidmi dokážete domluvit,“ pravil můj přítel. „Zejména na jednoho vás upozorňuji. Je to Adonis té společnosti, přetéká tukem a olejem a i dalšími okolnostmi prozrazuje nanejvýš distingovaný smysl pro chuť. Znám ředitele a představím vás.“

Díky této známosti jsme mohli z hlediště vstoupit mezi vlastní lid, kde se mi poštěstilo pobavit se s několika členy karavany. Vtom z jednoho stanu vyšla zvláštní mužská postava. Hlava tohoto muže nebyla zakrytá, nebo spíše ji zakrývaly tisíce kudrlinek, které se na slunci jasně leskly mastnotou. Na ramenou mu visela zelená, široká, nezapnutá vesta obšitá stříbrnými třásněmi. Jeho černá hruď a paže nebyly zahalené, ale kolem krku měl boa z opičí kožešiny. Jeho boky vězely v modrožlutě kostkovaném plaveckém úboru. Jeho nohy byly holé nepočítaje dva psí obojky, které měl připevněné nad koleny, a chodidla vězela v šedých plstěných trepkách, z jejichž špiček trčela tři dlouhá, žlutá kohoutí pera. V pravačce držel jezdecký bič a v levé starý slunečník z červeného hedvábí. Vydal jsem se k němu, abych si s ním promluvil. Podíval se na mě, zarazil se, povyskočil radostí, přičemž ztratil jednu z trepek, což mu však zřejmě nevadilo, odhodil slunečník a bič, rozevřel paže a rozeběhl se ke mně řva jako tygr:

„Totobrýl, Totobrýl, ó Alláhu, ó Alláhu, Totobrýl! Totobrýl!“

Objal mě a plnou silou mě k sobě přitiskl. Jeho milá hlava spočinula na mém hluboce dojatém srdci. Skutečně jsem musel vyvinout úsilí, abych ho do sebe odstrčil a mohl mu pohlédnout do tváře. Ano, byl to on, tehdejší mladík a majitel brýlí z Wagundy! Opět se mi vrhl na hruď a ronil radostné slzy, které jsem chtěl utišit darem pětifranku, ale zcela naopak se řinuly v trojnásobném množství. Stále mě objímal, brečel a volal: „Totobrýl, Totobrýl!“ Konečně se natolik uklidnil, že jsem s ním mohl promluvit. S mou znalostí řeči Džangů a Gohků to bylo ovšem stejně špatné jako tehdy. On se však mezitím naučil arabsky do té míry, že rozuměl mým otázkám a dokázal na ně obstojně odpovědět. Přirozeně jsem se vyptal i na onu milou, se kterou tehdy postával u skály. Sotva jsem otázku vyslovil, odběhl a přivlekl černé, ženské zjevení, které mi vrhl do náruče, s největší pravděpodobností z toho důvodu, že i rty tohoto úkazu volaly: „Totobrýl, Totobrýl!“ Byla to jeho tehdejší milenka. Jejich vzájemná láska byla tedy velmi odolná. Ozvalo se znamení k zahájení představení. Museli jsme se rozloučit, ale nejprve jsem byl donucen dát mu svolení, že mě smí navštívit. Na lístek jsem mu jako svou adresu napsal Hotel Vilet a pak jsem také poprosil jeho „direktora“, aby ho tam nasměroval, neboť mi toto poněkud bouřlivé setkání udělalo větší radost než to s rajjísem effendiná.

Scéna vyvolala rozruch a ze všech směrů na mě mířily oči a lorňony. Pravděpodobně mě teď považovali také za Súdánce, pro jednou poněkud bělejšího. Když jsem došel ke svému příteli, přivítal mě srdečným smíchem a ukázal na můj oděv. Sklonil jsem zrak. Má šá'alláh, jak jsem to vypadal? Milý pár se připravil o celou svou krásu, protože zůstala na mém oblečení. Má bílá vesta zežloutla a šeříková kravata zhnědla. Předek mého kabátu, ne, nejen kabátu, ale celého těla od kolen nahoru se leskl tukem. Vypadal jsem jako malířské plátno natřené fermeží. V tomto promaštěném stavu jsem ovšem nemohl déle zůstat, pronajal jsem si první možný vůz a utekl jsem vstříc diskrétním stěnám svého hotelu.

Druhý den, když jsem seděl u stolu o druhé, hostitel vyprávěl, že v šest ráno přišli dva černoši, muž a žena, a chtěli hovořit s nějakým cizincem, nepochybně také černochem. Neměli ani vizitku, ani nic jiného písemně, jen řekli jméno toho cizince, ale byli posláni pryč, protože zde dotyčný v žádném případě nebydlel. Tušil jsem ovšem, o co jde, a zeptal jsem se na jméno, které zmínili. Vzhledem k jeho zvláštnosti ho zapsali a lístek dali hostiteli, který ho nyní nechal u stolu kolovat. Každý, kdo ho přečetl, kroutil hlavou, totiž kromě jediného, a tím jsem byl já, neboť na lístku stálo „Totobrýl-effendi“.