Selimovo vyprávění

Výňatek z Deutscher Hausschatz (18. ročník, s. 639-650)

Na západním obzoru se totiž vynořil bílý bod, který se k nám blížil. Brzy jsme rozeznali chodce, který pádil, až za ním jeho bílý burnus vlál jako prapor. Byl to Selim. Když nás spatřil, zmírnil svůj spěch, který byl důsledkem jeho bázlivosti. V naší přítomnosti se cítil v bezpečí. Jak se dostal na doslech, spustil:

„Al-hamdu li-lláhi! Pochválen buď Prorok, který vás ochránil před hněvem dlouhoocasého, černého ďábla! Jste zachráněni. Padněte na kolena a pomodlete se předepsanou děkovnou modlitbu!“

Byla radost pozorovat, jak se ten chlap přibližuje. Kmital dlouhýma nohama jako cválající velbloud, pažemi houpal jako kyvadly, burnus vlál. Vypadal, jako by každá jeho končetina žila vlastním životem. To přimělo Ben Níla zvolat:

„Ano, je to Selim, Selim Mikladar al-idam.“

„Mikladar al-idam, to sedí, a tak mu taky ode dneška budeme říkat,“ zasmál se poručík.

Mikladar al-idam znamená vrhač kostí a starému tlučhubovi jsme od té chvíle skoro jinak neřekli. Zmínil se o dlouhoocasém, černém ďáblovi. Věděl jsem, že se tak říká černému panterovi. Protože jsme však takové zvíře nezahlédli a zde v poušti se vlastně ani nevyskytovalo, myslel jsem si, že mluví o nebezpečí, ze kterého jsem zachránil poručíka a Ben Níla. Když se tedy u nás zastavil lapaje po dechu, odpověděl jsem mu:

„Ano, jsou osvobozeni. Také mohou Alláhovi poděkovat, že jsi s nimi nebyl. Kdyby ses totiž u nich nacházel, nějakou svou hloupostí bys mi znemožnil je vysvobodit.“

„Hloupostí?“ zeptal se dotčeně. „Zachoval jsem se jako hrdina a zachránil vaše životy a ty mluvíš o hlouposti! Měl jsem za to, že si zasloužím úctu a slávu, ale sklízím jen urážky!“

„Úctu a slávu! Za co?“

„Za to, že mi vděčíte za život.“

„O tom nic nevím.“

„Hned to zjistíš, pokud mi jen dovolíš popadnout dech.“

„Pak nanejvýše zjistím, že tě strach tak prohnal, až ti dech došel.“

Spráskl ruce a s výmluvným výrazem bědoval:

„Ó Alláhu, Muhammade! Proč jen je osudem spravedlivého být zneuznán a pomlouván? Právě teď, když jsem dokázal, že jsem nejslavnější muž svého kmene a hrdina všech hrdinů, mi je předhazován strach s bázní!“

„Kdy a kde jsi to dokázal?“

„Kde? Tam zpátky poblíž tajné studny. A kdy? Sotva pár minut po tvém odchodu. To se totiž přiřítil dlouhoocasý černý panter.“

„Spatřil jsi ho tam v poušti?“

„Ovšem! Nejenže jsem ho viděl, ale také jsem s ním mluvil.“

„Aha, usadili jste se vedle sebe a pokuřovali čibuk?“

„Neutahuj si ze mě! Promluvil jsem s ním, ale ne slovy, protože by je neposlechl, nýbrž svým nožem.“

„Alláh, Alláh!“ zvolal jsem v předstíraném úžasu.

„Vidíš, jak se lekáš! A to jen slyšíš jméno toho černého ďábla. Měl bys ho vidět!“

„Tak vyprávěj, jestli ti to udělá radost!“

Zaujal postoj a hlásil, doprovázeje svá slova významnými posunky:

„Takže, sotva ses ode mě odloučil, rozhlédl jsem se kolem, neboť jsem si pomyslel, že by mohli přijít další otrokáři. Tu jsem spatřil, jak ke mně běží po stopě těch, kteří nás přepadli, obrovské zvíře. Nejprve jsem se domníval, že je to slon, ale když jsem se lépe podíval, došlo mi, že je to panter. Ale jaký! Bojoval jsem s mnohými lvy a černými pantery a žádný mi neunikl. Kůže všech hlásají mou slávu ve stanech našeho kmene, ale takové hovado jsem ještě nikdy neviděl. Byl veliký jako dospělý slon, ano, snad ještě větší. Nebyl to žádný obyčejný panter, ale zcela jistě praotec všech dlouhoocasých ďáblů, kteří z něj vzešli. Čenich držel nízko u stopy a chtěl kolem mě proletět, aniž by si mě všiml. Zvažoval jsem, co učinit. Měl spadeno na pětici lovců lidí a vy jste byli s nimi. Kdyby je našel, našel by i vás, nejdřív ovšem effendiho, který teprve před nedávnem vyrazil na cestu. Kdybych ho nechal běžet, byli byste všichni ztraceni. Byl by vás všechny sežral. Proto jsem na něj zavolal.“

„To bylo odvážné! Nebo ne, Selime?“ mínil Ben Níl.

„Správně, velmi správně! Ale odvážný jsem stále, takže není o čem se dál bavit. Zastavil se a pohlédl na mě. Přemýšlel, jestli se má se mnou začít potýkat. Vpředu bylo více osob, které mohl sežrat, zde jen já. Protože jsem však udatnější než všichni ostatní, získal by tím větší čest než u vás. To si černý panter řekl, a proto se rozhodl, že se odváží na mě.“

„To byl životu nebezpečný závěr!“

„Zajisté. Asi si to také pomyslel, protože stříhal ušima sem a tam a nezvykle starostlivě se tvářil.“

„Takže mu skoro hodinu trvalo, než se vzpamatoval, a ty jsi ho mezitím zastřelil!“

„Zastřelil?“ zvolal vrhač kostí. "Co si to o mně myslíš? To by přece bylo zbabělé!“

„Jak to? Černý panter je mnohem nebezpečnější než samotný lev. Zastřelit takové zvíře rozhodně není jen tak něco.“

„Ano, pokud to uděláš, započítám ti to jako udatnost, ale v mém případě je to něco úplně jiného. Na mě budou příští generace klást jiná měřítka než na tebe, pokud se o tvém jménu vůbec dozvědí. Panter nemá brokovnici, nýbrž jen své drápy a zuby, takže je projevem zbabělosti ho z dálky zastřelit. Skutečný hrdina s ním bojuje tváří v tvář, hruď na hruď…“

„Nos na nos a chvást na chvást!“ skočil mu do řeči Ben Níl.

„Zmlkni!“ osopil se na něj Selim. „Ty bys na něj ovšem ani nevystřelil, ale utekl bys tak daleko, jak by tě tvé nohy donesly. Já jsem se však k němu klidně a pomalu vydal, odhodil jsem pušku a pistole a tasil pouze svůj nůž. Viděl jsem na něm, jak je rozpačitý. Přátelsky vrtěl ocasem a krčil se jako pes, který prosí o milost. To mě dojalo, neboť mám citlivé srdce. Skoro jsem mu již daroval život, ale pak by si za vámi pospíšil, aby vás roztrhal. Proto jsem mu ukázal svůj nůž a vážným, odhodlaným výrazem obličeje jsem mu dal najevo, že musí dojít k boji a že se má bránit.“

„Udělal to?“

„Ano. Bránil se ze všech sil. Vyskočil a omotal mě všemi čtyřmi tlapami. Tak jsem mu pomalu a jistě vrazil nůž do zad a zase ho vytáhl hrudí.“

„Skrz srdce?“ zeptal se Ben Níl.

„Ano,“ přisvědčil ten lhář vážně a důstojně.

„A tedy zdechnul?“

„Ne, ještě ne. Pustil mě, posadil se a lízal si obě rány…“

„Obě?“

„Samozřejmě! Lízáním ale krvácení nezastavil a nahlédl, že musí zemřít. To vyvolalo jeho vztek a znovu se na mě vrhl…“

„A ty jsi ho znovu probodl, tentokrát však nikoliv zezadu dopředu, ale zdola nahoru?“

„Drž hubu! I bez tebe vím, jak mám bodnout. Já však nebodal, ale řezal.“

„Asi hlavu?“

„Ano. Před očima spatřil svou zkázu a poddal se svému osudu. Tobě by se ovšem ubránil, ale v pohledu mých očí sídlí moc, které nedokáže nikdo odolat, ani takové pošetilé zvíře. Tudíž jsem mu uřízl hlavu a…“

V půli řeči se zarazil, aby popřemýšlel, jak pokračovat.

„A?“ zeptal se Ben Níl.

„A… šel svou cestou.“

„Nevzal sis trofej, abys nám dokázal, že je tvoje historka pravdivá?“

„K čemu?“ zeptal se Selim s nenapodobitelnou převahou. „Hrdina jako já nepotřebuje žádné trofeje. Pravdivost mých slov stojí v celé Africe mimo veškeré pochyby. Každé mé slovo je jako přísaha u Proroka a všech chalífů. Nikdo, kdo je schopen myslet a soudit, po mně nebude chtít důkaz. Pochybuješ snad?“

„Ne. O pochybách nemůže být řeč. Můj rozum však nedokáže s tvým držet krok. Mě by panter rozmačkal, kdyby mě objal všemi čtyřmi tlapami.“

„Musíš uvážit, že má žebra jsou jako ze železa a že mám sílu lva.“

„To tě nepokousal?“

„To se neodvážil, protože kolem krku nosím amulet.“

„A když se na tebe vrhl podruhé, byl už přece zraněn. Jeho zranění krvácela a na tobě nevidím ani skvrnu!“

„Vrátil jsem se ke studni a odkryl ji. Bylo v ní tolik vody, že jsem mohl krev smýt.“

„Aniž by tvé oblečení navlhlo?“

„Tvůj rozum je opravdu neskutečně omezený. Copak nechápeš, že muselo na slunci rychle uschnout?“

„To je pravda. Nyní chápu a věřím všemu, co jsi vyprávěl. Jsi zázrak statečnosti a mistr boje s pantery, kteří dosahují velikosti slona.“

„Správně, velmi správně! Vezměte si příklad ze zářného vzoru, který jsem vám dal!“

„Budu tento příklad následovat. Mám to tak ale udělat, i co se týče času?“

„Jak to myslíš? Mluv jasněji!“

„Děláš své hrdinské činy stále a bez výjimky v době, kdy jsi sám, kdy s tebou nikdo není.“

„Ze skromnosti, z čisté skromnosti. Má sláva je již tak veliká, že už víc zvětšit nepotřebuje. Rovnováze mé duše vadí, když se mluví o mé odvaze a nepřekonatelnosti. Proto se vždy odeberu do ústraní, když se mě zmocní touha konat hrdinské činy. Přesto se mi pokaždé podaří zachránit životy nějakých lidí. Jako dneska. Zcela v tichosti jsem usmrtil černého ďábla, a přesto vám zachránil život. Jsem přesvědčen, že to s vděkem uznáte a věnujete mi úctu, kterou vám Alláh pro mě předepsal v knize života.“

„To určitě uděláme. Musíš přece uznat, že jsme vůči tobě už dřív vystupovali s nejvyšší úctou.“

„Občas, občas ano! Většinou jsem si však musel stěžovat a můžete děkovat jen shovívavosti mé trpělivé povahy, že jsme se už dávno nerozešli. Ode dneška však budu přísnější. Sláva hrdinům a čest statečným. A protože jsem nejstatečnější z hrdinů, náleží mi čest všech ctí a sláva všech sláv. Své hrdinství jsem dokázal. Copak jste mezitím udělali vy?“

„Poručíkovi a mně nebylo dopřáno se vyznamenat hrdinskými skutky, protože jsme byli spoutáni. Emír se však odvážně vrhl na nepřátele a zahnal je na útěk. Usmrtil tyto velbloudy.“

„Co je to za čin, zastřelit pár velbloudů? Já zvítězil nad dlouhoocasým ďáblem!“

„To je ovšem něco jiného. Rádi bychom tvůj čin oslavili a vzali s sebou něco na památku. Dovolíš nám to?“

„Jakou památku máš na mysli?“

„Panterovu černou kůži. Vrátíme se a sebereme ji.“

„Na to přece nemáme čas!“

„Ale ano! I tak snadno dosáhneme dnešního cíle. Tam je tvůj velbloud. Nasedni!“

Ben Níl se tvářil, jako by chtěl nasednout na svého, ale vrhač kostí rozpačitě pravil:

„Tvá jízda by rozhodně skončila neúspěchem. Panter už tam není. Když jsem ho opustil, přiletělo velké hejno supů a jsem přesvědčen, že ho sežrali.“

„Kůži a kosti také?“

„Všechno, všechno, neboť jak je známo, supi z pantera nenechají ani kousíček.“

Chtěl mluvit dále, ale nedovolil jsem to, tak se trucovitě stáhl, a když jsme vyrazili, jel v nějaké vzdálenosti za námi.

Naši nepřátelé nabrali severovýchodní směr, který vedl přímo k Bi’r Murat. Jelikož nesměli zjistit, že máme stejný cíl, drželi jsme se více na východ, a když jsme si byli jistí, že jsme je předběhli, jeli jsme k Džabal Mundar.