Doslov

Ačkoliv jsem již dříve dal najevo, že nejsem žádný zastánce epilogů, nahlížím, že jsem zde přece jen nucen k několika poznámkám, které jsem nemohl uvést v textu knihy. Týkají se mé korespondence.

„Velevážený pane doktore! Vážený Karo ben Nemsí! Milý Old Shatterhande! Jsem váš horlivý obdivovatel a píšu vám, neboť kdo četl nějakou vaši knihu, nic jiného učinit nemůže, musí se usadit a napsat vám etc. etc. etc. etc.“ Takto nebo podobně začíná většina dopisů, které dostávám. Takové dopisy mě naplňují oblažujícím zadostiučiněním, a když mi, jak se často stává, nějaký čtenář napíše, že se z něj díky mým knihám stal lepší člověk a vrátil se na cestu dobra a odpovědnosti, mám z toho upřímně řečeno větší radost než z honoráře, který mi tato díla vynášejí. Tato korespondence má ale také své často opravdu nepříjemné, stinné stránky.

Dopisy tohoto druhu se nepočítají na stovky, ale na tisíce. Přesto jsem připraven na každý odpovědět a nesčítám tím způsobené časové ztráty, ačkoliv se během let nastřádaly tak významně, že zahrnují měsíce práce. Prosím však, aby na mě nikdo netlačil, když obratem neodpovím. Jelikož lidé požadují jen odpovědi psané mou vlastní rukou, musím dopisy obstarat sám, a poněvadž nejsem jakožto autor cestopisů neustále doma a nemohu z odpovídání na dopisy udělat svou hlavní činnost, stává se, že se nakupí vysoká hromada psaní, která jedno po druhém vyřizuji, a to v pořadí, v jakém dorazila.

Pak lze také pozorovat zvláštní jev, že skoro každý, kdo mi píše, si z nějakého důvodu myslí, že musí dostat přednost. Každý a každá se považuje za osobu, které mám ihned odpovědět, a pokud se to nestane, jsem bombardován urgencemi a výtkami, které vyvolávají strach a obavy. Mnoho, dokonce velmi mnoho, se jich také nespokojí jen s jedním dopisem. Jejich přáním je začít se mnou dlouhou, pokud možno doživotní písemnou komunikaci a posílají mi většinou v týdenních intervalech dopisy, které mívají pět, šest i více listů. Obvykle se uchýlím k Schillerovu „Ať už stačí této kruté hry!“, ale stále bez úspěchu. Proto ještě jednou tento veřejný povzdech. Pokud bych chtěl toto přání splnit a začal bych si pravidelně dopisovat s tolika jinak mně drahými lidmi, nemohl bych psát další rukopisy a už by si ode mě nikdo nic dalšího nepřečetl. Takže každému rád odpovím, i když ne obratem, ale nemohu se zavázat k formální korespondenci.

Právě jsem řekl „každý dopis“, ale musím poprosit o svolení udělat několik výjimek. Sběratelé autografů a poštovních známek mě totiž přepadávají způsobem, který bývá dojemně naivní, ale většinou více než to. O autogram mě prosí například pěvecké a sportovní spolky, etc., etc., a nedávno mě jedno gymnázium požádalo o ne méně než 89 kopií. Podobným útokům se mohu bránit jedině tím, že takové dopisy jednoduše předám odpadkovému koši. Zcela stejně musím naložit i se zprávami, jejichž pisatel se podepíše jen iniciálami a očekává, že odpověď pošlu poste restante. Právě v takových dopisech jsou mi obyčejně přednášeny velmi intimní prosby, a když je ode mě očekávána pomoc radou a činem, měl by mi dotyčný důvěřovat a sdělit mi, komu mám vlastně pomoci.

Při tom jsem došel k jistému interesantnímu pozorování, že ze sta dopisů sotva dva nebo tři mají úplný podpis. Postavení většinou není uvedeno. Už tak je mrzuté, pokud je nutné namáhavě dešifrovat jméno, které by měl každý, kdo očekává odpověď, zřetelně uvést. Přímo trýznivé je neznat postavení osoby, jejíž přání má být splněno, neboť přání mají všichni, všichni, kteří mi píšou. Neměl jsem čas vyškolit se na zručného grafologa, a i kdybych ho měl, jen ve výjimečných případech bych dokázal z rukopisu usoudit, jakého je autor stavu.

A nyní k mé poslední prosbě. Je tolik čtenářek a čtenářů, kteří, jak běžně slýchám, „by nejeli do Drážďan, aniž by se osobně neseznámili s Old Shatterhandem etc. etc.“ V důsledku těchto návštěv, které musím denně přijímat a které zejména v období dovolených nenechají můj zvonek na pokoji, mohu pracovat jen v noci, neboť akademických deset minut, které by měla vzít taková návštěva, se obyčejně protáhne na hodiny, během kterých jsem nucen odpovídat na všechny možné i nemožné otázky. Navíc například během první půlky tohoto roku jsem zaznamenal pouze jeden jediný případ, kdy se čtenář předem ohlásil. Člověk si pak připadá jako člen útulné rodiny, jejíž literární papá mám tu čest být, a který syn nebo která dcera nejprve zjistí, jestli se papá návštěva hodí, nebo zda je vůbec doma? Prostě tam má být, tečka!

Často se stává, že panstvo po celé týdny pobývá v Drážďanech a okolí a ke mně dorazí teprve krátce před odjezdem. Pokud nejsem náhodou doma, nastane velké zklamání a dotyční si stěžují, že jsem zrovna teď, před pěti minutami, přišel na hloupou myšlenku někam odběhnout, aniž bych řekl, kdy se zas vrátím. Tito dobří lidé měli celý týden čas, aby mi poslali pohlednici, tj. obětovali pět feniků, a zjistili, jestli a kdy jsem k dispozici. Teď se rozčilují. A já? Nuže, jako dobrý papá se musím také rozčílit, že se se mnou mé děti nestřetly, a naléhavě na tomto místě žádám, nebojte se té malé námahy a udělejte v takovém případě sobě i mně tu laskavost, že se pár zvídavými slovy postaráte o to, aby vaše návštěva nebyla marná!

Na závěr mi dovolte odpovědět na četné dotazy, že fotografie Old Shatterhanda a Kary ben Nemsího jsou k dispozici u pana fotografa Adolfa Nunwarze v Urfahru (Linec, Horní Rakousy).

R a d e b e u l - D r e s d e n,

Villa „Shatterhand“.

Dr. Karl May.