Tam v horách - květen 2010

» Fotogalerie z cesty do země Vinnetoua

Letos tvořili expedici pouze tři účastníci: Mirek Řehoř jako řidič a navigátor v jedné osobě, Roberto Sobotovič jako kameraman (a jak se později ukázalo i jako skvělý kuchař) a moje maličkost jako pouhý pasažér, i když nádobí jsem párkrát umyl. Také čas odjezdu byl netradiční – z Brna jsme vyráželi už v 7 hodin ráno dne 25. května, protože na 14 hodinu jsme v Zagrebu měli domluvenou schůzku s někdejším architektem Vladimirem Tadejem. Slíbil nám, že s ním můžeme natočit krátký rozhovor, protože on je jediný ze všech, co se točili kolem mayovek, který mluví česky. Musím říci, že úderem 14 hodiny jsme přišli do Gradske kavárny a Vlado Tadej už tam seděl. Zodpověděl nám několik dotazů, přidal nějakou historku (ty nejlepší ovšem byly až mimo kameru) a v 15,30 jsme pokračovali směr Starigrad. Jako suvenýr si odvážíme pokutový lístek na 200 kun za přetažené parkování. V Zagrebu mají totiž parkovací automaty chytře naprogramované pouze na jednu jedinou hodinu.

Kousek za Karlobagem jsme se pokochali prvními lokalitami natáčení, nazvanými Lukovo Šugarje. Tento název zahrnuje dlouhou pobřežní oblast, nicméně dvě místa z druhého dílu Vinnetoua – Old Shatterhand zachraňuje vojáky před bandity a úvodní záběr jízdy Vinnetoua – leží kousek vedle sebe, první před tunelem a druhé za tunelem, bráno ve směru od Starigradu.

Druhý den jsme celý prožili na Tulove Grede, zčásti na Zelené louce (místo smrti a honba na Vinnetoua), zčásti na louce Supů (hlavně místa Santerova sledování Apačů) a také u kráteru (Santerův pád po zásahu střelou, boj Vinnetoua proti Santerovým lidem, Shatterhand přibíhá k boji). Jako každý rok, na louku s hroby už nezbyl čas. S Mirkem jsme se shodli, že jsme tam oba vlastně byli jen jednou, hned při první návštěvě v roce 2007. Cestou zpět jsme se také zastavili v Muzeu Vinnetoua v hotelu Alan, kde jsme se seznámili s pracovníkem hotelového infocentra, mladým sympaťákem Zvonimirem, který nám prozradil, že tři dny před námi odtud odjel Christopher Barker, který na Malém Alanu natáčel dokument o svém otci. Tahle zpráva nás opravdu potěšila. Večer jsme si sbalili věci, protože po dopoledním programu jsme odjížděli z oblasti dál na jih.

Tím dopoledním programem (27. 5.) byla plavba na člunu z Maslenice do ústí Zrmanje a dál pod pueblo. Plavba sama o sobě byla nádherným romantickým zážitkem, protože nešlo o loď, ale skutečně jen o člun, starý, dřevěný, s pufajícím motorem. Mile – tak se jmenoval kapitán plavidla – navíc prý kdysi hrál jednoho z Apačů. Ovšem, to je věc, kterou vám v oblasti dnes bude vykládat i patnáctiletý výrostek, ale Mile nám to bez dlouhých řečí dokázal tím, že sám od sebe zajížděl k jednotlivým místům, na nějakou dobu tam zastavil a bez zaváhání popisoval, co se kde natáčelo. Nejdelší zastávku jsme měli na místě souboje Shatterhanda s Inču-čunou, kde jsme se vykoupali a já napravil tu nešťastnou výpravu z roku 2008, kdy jsem si sice také splnil svůj sen vykoupat se v Riu Pecos v modré košili, ale kdy jsme díky nevděčnému psisku ztratili podvodní foťák i se snímky. Díky poměrně vysokému stavu vody jsem si mohl dokonce i skočit ze Shatterhandova kamene. Byla to nádhera.

Zbytek dne tvořil přejezd do Splitu, se zastávkami na Crvene Luce (vesnice Čikarijů, chatrč bandy Curly Billa) a v Drage (místo tušení smrti). Zatímco ve Starigradu jsme využívali už tradičně služeb Penzionu Diana, ve Splitu-Stobreči jsme šťastnou náhodou našli Hotel IVO, který poskytuje ubytování v ceně starigradského penzionu. Navíc má tenhle hotel ještě jednu přednost – leží deset minut chůze od Venanga. Ale to je informace, kterou jsme dostali po dlouhém, úmorném vyptávání a neustálém krčení ramen postupně všech zaměstnanců hotelu až od jakési starší paní, která tam umývala nádobí a kterou k nám už ze zoufalství zavolali, protože byla poslední, která se u nás ještě nevystřídala. A ta hned a naprosto jistě máchla rukou směrem za hotel a řekla, že je to deset minut pěšky.

Hned nazítří jsme se přesvědčili, že měla pravdu. Za všechna moje chorvatská putování to bylo nejsnáze dosažitelné místo. Na druhé straně ale musím říci, že z původního lomu už zbyla pouze část, kudy Shatterhand s Castlepoolem vjížděli do Venanga, zbytek je zcela vytěžený a zrekultivovaný. Nicméně i z toho zbytku lze jasně poznat, o co jde a místo má svoji atmosféru. Jen na volném prostranství stojí základní škola, takže pozor na velkou přestávku. To jsem si hned vzpomněl na Forresterova slova: "To nejsou Indiáni. Zítra jim napař kupu práce."

Po Venangu jsme odjeli do Solinu, hledat cementárnu zvanou Majdan. Je to obrovský kolos, nelze ho nenajít, protože cesta, vedoucí k němu nese právě jeho jméno: Put Majdana. Zde jsme našli, co jsme hledali: vjezd Vinnetoua a Shatterhanda do lomu (Vinnetou 3.), který je zároveň někdejší poštovní stanicí na skále (Old Surehand), samotný kamenolom z Vinnetoua 3., v němž ovšem také Komančové vynášeli staré pušky z Generálovy jeskyně. V lomu panoval čilý pracovní ruch, a tak nás tam nechtěli pustit, prý tam jezdí nákladní auta (bedlivým pozorováním jsem se dostal k frekvenci jednoho náklaďáku za 20 minut, takže chorvatský předák projevil o moji osobu několikanásobně větší strach než projevovala moje matka v době, kdy mi bylo pět let), ale my jsme se jim dostali na kobylku – jakoby jsme odjeli a po pár metrech jsme celý lom obešli, dostali se celkem pohodlně na stěnu nad lomem a nafotili si vše, co jsme potřebovali, včetně hory Kozjak nad Solinem, která je vidět i na srovnávacích fotkách. V areálu cementárny Majdan jsme vyhledali i Šedý kaňon, kde Forrester a jeho banda přepadli vystěhovalce. Kaňon jsme našli bez problémů, samozřejmě silně zarostlý vegetací, nicméně stále k poznání. Jen o Modrém jezeru nám místní řekli, že je zasypané. Sice jsme se ho s Mirkem pokoušeli hledat, překonali jsme plot z ostnatého drátu, vnikli do objektu cementárny, vylezli na hromadu štěrku – po čichu jsem šel správně – ale nic jsme nenašli. Až po návratu domů jsme zjistili, že stačilo ujít nějakých 50 metrů a překonat jeden pískovcový val… To byl první zádrhel, který se nám přihodil, byť nevinně, protože cementárna skutečně změnila a mění tvář oblasti k nepoznání.

Další cíl, který jsme si toho odpoledne vytkli, bylo Donje Sitno, teprve loni objevené místo smrti bandity Forrestera. Krásné místo, které kupodivu vegetace zase až tak moc nezměnila. I zde jsme našli, co jsme hledali, jen s jednou výjimkou – chybí nám kámen s dírou, kde byl provazový žebřík. Šli jsme jistě kolem něho, Mirek ho má dokonce (nechtěně) na fotce, ale prostě jsme ho přehlédli. Slovy Tuff-Tuffa: "Hloupé, že." Nazítří, to už bylo 28. května, jsme našli bez potíží vstup do jeskyně Assiniboinů, který je na skále, vypínající se nad řekou Cetina u Omiše, kousek za hotelem a výletištěm Radmanove mlinice. Tam jsme také strávili hezkou chvilku na břehu Cetiny v místě, kde se Forrester setkal s Lukou a kde také rybařila Apanači. To už nás tlačil čas a my vyrazili k domovu.

Jenže všechno bylo zase trochu jinak. Protože nám navigace vypočítala, že domů přijedeme až o půlnoci, udělali jsme pauzu opět ve Starigradu, kde jsme si dopřáli půl dne odpočinku: koupačka v moři, které už bylo velmi přívětivé (a taky dotáčky podvodních záběrů k záběrům ze Zrmanje), pokecání se Zvonimirem, který se ukázal jako fanda filmových mayovek (to je dobře, je to záruka, že Muzeum se bude stále rozvíjet) a také jsme skočili na Karlovačko ke Klekí-petrovi. Mrzelo by mě, kdybych letos vynechal, protože tohle prostě patří k cestám do země Vinnetoua. A protože právě v sobotu začalo tradiční Winnetou Convention, po chvíli nás kolem stolu sedělo asi sedm, protože přišli kamarádi z Německa a Rakouska, samozřejmě Sandro Florit, (znalec na slovo vzatý, objevitel lokality Donje Sitno a nově také Bokanjacké blato, kde se točila scéna s drátem z Vinnetoua 3.) a kamarádem Ullim. Byl to moc hezký večer a mluvilo se samozřejmě o mayovkách, lokalitách a místech natáčení.

V neděli jsme jeli domů. Plni dojmů, se spoustou fotek a filmových záběrů a hlavně s chutí a odhodláním – příští rok jsme tady zase!