První mayovky z dvacátých let minulého století diváky vůbec neoslovily. Kina zela prázdnotou a produkční společnost Ustad-Film nedlouho po premiéře zkrachovala. Když pomineme velké množství plánovaných projektů, které nakonec nebyly z nejrůznějších důvodů realizovány, pak další filmové mayovky, tentokrát již zvukové, se publikum dočkalo až po dlouhých patnácti letech. Černobílý snímek Durch die Wüste (Pouští), který byl v československých kinech promítán pod názvem Ve stínu padišaha, natočila v roce 1935 menší berlínská firma Lothar Stark-Film, patřící ke koncernu Tobis. Snímek režíroval Johann Alexander Hübler-Kahla (1902-1965), autor řady veseloher a kriminálních komedií nevalné umělecké úrovně. Scénář na motivy románu Pouští napsal drážďanský rodák Carl Junghans (1897-1984). Zpočátku se živil jako herec, dramaturg a novinář, brzy se však přestěhoval do Berlína a začal natáčet vlastní filmy. Snímek Takový je život (1929) s Theodorem Pištěkem, jeho manželkou Máňou Ženíškovou, Jindřichem Plachtou a dalšími hvězdami československého filmu byl promítán s ohromným úspěchem ve 26 zemích světa a dodnes je považován za klasiku němého filmu. Druhou světovou válku prožil Junghans v emigraci, kde se živil jako fotograf a zahradník (mimo jiné u režiséra Roberta Siodmaka). Do rodné země se Junghans vrátil až v roce 1963. V sedmdesátých letech podnikal cesty napříč Afrikou a jako čestný host zasedal v porotě různých filmových festivalů.
Roli Kary ben Nemsího získal sympatický divadelní herec Fred Raupach (1908-1942). Zahalen do arabského burnusu, s turbanem omotaným kolem hlavy a tváří zdobenou knírkem je téměř k nerozeznání od Karla Maye. Po studiu hospodářství se živil jako zámečník, truhlář, účetní či prodavač. Poté se zapsal ke studiu divadelní školy a získal angažmá v lipském divadle. V roce 1934 přešel k Městskému divadlu v Halle, kde ho objevili zástupci společnosti Syndikat-Film (patřila také ke koncernu Tobis) a nabídli mu roli Kary ben Nemsího. Dalších filmových rolí se Raupach bohužel nedožil, neboť za druhé světové války padl na východní frontě. Představitelem veselého a upovídaného hadžiho Halefa Omara byl divadelní herec Heinz Evelt, proradného Abú Sajfa ztělesnil Erich Haußmann (1900-1984) a šejka Maleka si zahrál herec a producent Aruth Wartan (1880-1945). Jeho filmografie čítá desítky němých i zvukových filmů; z významnějších produkcí natočených během druhé světové války stojí za zmínku třeba muzikál Grosse Freiheit Nr. 7 (u nás známý jako La Paloma) či komedie Münchhausen (u nás známá jako Dobrodružství barona Prášila). Halefovu manželku Hanneh ztvárnila mladá vídeňská herečka Gretl Wawra, Zenicu a Amšu ztělesnila Katharina Berger, působící dříve ve vídeňském a mnichovském divadle.
V polovině září 1935 odjela osmnáctičlenná skupina filmařů do Egypta a ubytovala se v hlavním městě Káhiře. Odtud pak vyjížděla k různým lokalitám natáčení, které se nacházely v okruhu 200 kilometrů. Naštěstí nebyly v týmu žádné rozhýčkané hvězdy, nýbrž mladí a odvážní lidé, kteří stáli na počátku své filmové kariéry a prahli po zkušenostech. V prvních čtrnácti dnech se v nedaleké poušti natáčel souboj Kary ben Nemsího s Abú Sajfem. Fred Raupach přinutil protivníka upustit nůž a mocným úderem pěstí ho srazil k zemi. Ochromený Erik Haußmann se svíjel v písku bolestí a žádal o přerušení natáčení, neboť tak tvrdý úder od svého kolegy nečekal. Studená limonáda a vtípky vedoucího produkce Hannse Beck-Gadena však brzy utišily jeho bolest a vrátily mu dobrou náladu. Herci znovu zaujali své pozice a doufali, že další pokus, v pořadí již sedmnáctý, se jim podaří natočit podle představ režiséra.
Nezapomenutelný zážitek si štáb odnesl z natáčení scény, v níž Kara ben Nemsí a jeho věrný sluha hadži Halef Omar utíkají ze zajetí Abú Sajfa a zapálí přitom jeho velikou arabskou plachetnici. Domorodý kapitán všechny ujistil, že ukotvil loď v bezpečné vzdálenosti od vyprahlého břehu a zajistil ji silnými ocelovými lany. Přesto plachetnice opustila své stanoviště a s plameny šlehajícími vysoko k nebi odplouvala po proudu Nilu. Zděšení Arabové stáli jako přikovaní a dovolávaje se Alláha odmítali jakkoliv přispěchat na pomoc. Loď naštěstí narazila na mělčinu a shořela dříve, než napáchala vážnější škody.
Koncem roku 1935 se tým vrátil do Berlína, aby dotočil zbývající záběry v ateliéru. Před uvedením filmu do kin vydala společnost Lothar Stark-Film velké množství propagačního materiálu, mimo jiné dva plakáty a šedesát lesklých černobílých fotosek formátu 24x30 cm. Nakladatelství Ross-Verlag vytisklo sadu dvanácti pohlednic. Nechyběl ani berlínský filmový program Illustrierter Film-Kurier, obsahující základní informace o promítaném filmu. Premiérové představení filmu se konalo 20. února 1936 v Drážďanech a zúčastnilo se ho mnoho nacistických prominentů. O dva týdny později byl snímek uveden do více než dvaceti berlínských kin a začátkem dubna 1936 se ho dočkali také českoslovenští diváci v pražských kinech Avion a Praha. Velký úspěch ale snímek neslavil. Filmoví kritikové sice ocenili věrné zobrazení muslimských zvyků a obyčejů, ale podle jejich mínění je těchto scén ve filmu příliš mnoho a zbytečně narušují plynulost děje. Nepříjemná kritika dopadla také na hlavu mladých a nezkušených divadelních herců, jejichž projev se zdál kritikům nepřirozený a prkenný. Dílo bez špetky napětí a dobrodružství bylo odsouzeno k záhubě. Plánovaný druhý díl s názvem Der Schut (Žut) nebyl nikdy natočen, neboť krátce po premiéře společnost zkrachovala.
Dne 4. dubna 1936 poslala známá scenáristka Thea von Harbou dopis vdově Mayové, v němž píše: "Dosud jsem nenašla odvahu shlédnout tento film. Už při četbě rukopisu jsem si byla vědoma katastrofy a napsala jsem řediteli distribuční firmy otevřený dopis. Bohužel neúspěšně. Škoda dobré knihy a promarněné příležitosti, neboť jsem stále pevně přesvědčená, že filmové mayovky, natočené svědomitým člověkem a skutečným mistrem oboru, jsou zárukou světového úspěchu. Nyní jsou diváci přirozeně zděšeni a jsem toho názoru, že bude velmi obtížné chybu napravit." Zprávy podobného charakteru se objevily i v dobovém tisku a je tedy zřejmé, že film nepropadl kvůli nelibosti nacistů, jak se často v literatuře uvádí, nýbrž kvůli diváckému nezájmu.
Kara ben Nemsí jede se svým sluhou Halefem Omarem do Svatého města nebezpečnou pouští a jeho pozornost upoutá hejno supů. Slétají se nad mrtvolou francouzského obchodníka Galingréa, jehož oloupil a zavraždil Abú Sajf. Kara ben Nemsí přísahá pomstu a spolu s Halefem se vydává po stopách Abú Sajfa. Na cestě se dostává do nebezpečných solných bažin, ale díky své chladnokrevnosti se zachrání. Po příjezdu do Káhiry se z opatrnosti vydává za věhlasného lékaře. O jeho umění se doslechne bohatý kupec Ibrahím Mamúr, jehož žena Zenica je nemocná. Kara ben Nemsí je pozván ke kupci, ale ke svému překvapení zjišťuje, že Ibrahím Mamúr je oním lupičem Abú Sajfem a že Zenica byla ukradena z domu svého otce šejka Maleka. Karovi se podaří Zenicu vysvobodit a přivede ji vděčnému šejkovi zpátky.
Na cestě přes moře je Kara ben Nemsí zajat Abú Sajfovými lidmi. Při požáru lodi se mu podaří uprchnout a doplavat k pevnině. Ocitne se v poušti a byl by i s Halefem zahynul, kdyby se neobjevila Zenica. Odveze své přátele do tábora. Šejk Malek obdaruje Karu ben Nemsího nádherným arabským vraníkem Rihem. Hadži Halef Omar se nabídne, že doprovodí šejkovu dceru Hanneh na nebezpečné cestě do Mekky, odkud má přinést posvátnou vodu, aby se kmen Atejbů zbavil prokletí. V noci se za nimi vydává Kara ben Nemsí, který chce být prvním nevěřícím, jenž pronikl do svatyně Mohamedánů. Zenica mu zatarasí cestu a varuje ho před nebezpečím. Když však vidí Karovu neuhasitelnou touhu spatřit na vlastní oči poutní místo muslimů, rozhodne se přítele doprovodit až k branám města. Kara ben Nemsí se dostane až do svatyně, ale je odhalen věřícími a musí prchnout. Ze souboje s Abú Sajfem vychází jako vítěz a spoutaného vraha dopraví k šejku Malekovi. Brzy se z Mekky vrátí Halef a předá Malekovi posvátnou vodu. Abú Sajf musí Halefovi slíbit, že dovolí přístup k posvátnému prameni. Z vděčnosti za tento čin dává Malek Halefovi za manželku svou druhou dceru Hanneh. Abú Sajfovi přívrženci přepadnou tábor a vysvobodí svého vůdce. Kara ben Nemsí se vyšvihne na Riha a podaří se mu svého úhlavního nepřítele dohonit. Abú Sajf se na konci stezky zřítí do bažiny, kde nachází smrt.
Kara ben Nemsí ...................... | Fred Raupach |
Hadži Halef Omar ................... | Heinz Evelt |
Abú Sajf .................................. | Erich Haußmann |
Hanneh ................................... | Gretl Wawra |
Šejk Malek .............................. | Aruth Wartan |
Zenica ..................................... | Katharina Berger |
Abú Sajfův služebník .............. | Herbert Gernot |
Obchodník v Mekce ................ | Franz Klebusch |
Režie ..................................... | Johannes Alexander Hübler-Kahla |
Asistent režie ......................... | Georg Siebert |
Scénář ................................... | Carl Junghans |
Kamera .................................. | Georg Muschner; Paul Rischke |
Střih ....................................... | Walter von Bonhorst |
Stavby .................................... | Gustav Knauer; Alex Mügge |
Hudba .................................... | Gottfried Huppertz |
Zvuk ....................................... | Joachim Thurban |
Produkce ............................... | Lothar Stark-Film, Berlin |
Doba natáčení ....................... | Od poloviny září 1935 |
Délka ..................................... | 88 min 9 s |
Premiéra ............................... | 20.2. 1936, Drážďany (Prinzess) |
Čs. premiéra .......................... | 3.4. 1936, Praha (Avion) |
Použitá literatura:
Autor článku - Zatinka, aktualizováno 11.12. 2012