Petrolejový princ

Der Ölprinz (1965)

Pátá mayovka z dílny produkční společnosti Rialto Film vznikla v roce 1965 pod vedením režiséra Haralda Philippa, pro kterého znamenala tato nabídka vrchol jeho dosavadní filmové kariéry. Oba zkušení mayovští režiséři - Harald Reinl i Alfred Vohrer - se již připravovali na natáčení dalších dvou mayovek Vinnetou - Poslední výstřel a Old Surehand. Scénář k Petrolejovému princi napsal Fred Denger, který se stal po Haraldu G. Peterssonovi a autorské dvojici Keindorff / Sibelius třetím kmenovým scénáristou mayovek. Snímek bohužel nemá se svou literární předlohou nic společného, navíc místo Old Shatterhanda vystupuje ve filmu Old Surehand, protože Lex Barker natáčel v té době orientální mayovky pro producenta Braunera.

Natáčení v okolí Dubrovníku

Přípravy k natáčení Petrolejového prince se rozběhly počátkem roku 1965. Mezi Berlínem, Záhřebem a jednotlivými místy natáčení neustále pendlovaly nákladní automobily, které převážely kostýmy, rekvizity a ostatní filmový materiál. Mnozí spolupracovníci si u příslušných jugoslávských konzulátů vyřídili dlouhodobá víza, aby mohli kdykoliv a bez potíží přicestovat. Začátek natáčení byl naplánován na konec března, kdy v Chorvatsku ještě panovalo chladné počasí, proto se filmaři rozhodli začít natáčet co nejjižněji, v okolí Dubrovníku. První záběry vznikaly 28. března 1965 v Zupci u Trebinje, kde pořád ještě stálo westernové město z filmu Old Shatterhand. Architekt Dušan Jeričević, který stál u zrodu Pokladu na Stříbrném jezeře, přestavěl někdejší Golden Hill na město Tucson - přitom mu stačilo vyměnit jen pár cedulí na obchodech a provést několik dalších drobných úprav, aby z pohledu kamery nešlo poznat, že se domy na ulici skládají pouze z průčelí. Za těmito domy pak musela Antje Weisgerber věšet v letních šatech prádlo. Byla nesnesitelná zima a po obloze se valila hustá mračna poháněná silným ledovým větrem, proslulou bórou. Kameraman Heinz Hölscher vzpomíná: "Natáčeli jsme v krátkých pauzách, když se vítr na chvíli uklidnil a Antje mohla normálně stát; jinak hrozilo, že tuto křehkou dámu povalí vítr na zem."

Řeka Cetina

Po týdnu se filmaři přestěhovali do Splitu, odkud to neměli daleko k ostatním místům natáčení: k divoké řece Cetině, k prérii u Vrliky, k Radmanovým mlýnům u Omiše nebo k vodopádům řeky Krky u Skradinu. Do přístavu byl trajektem společnosti Jadrolinija přivezen obytný přívěs Stewarta Grangera. Hollywoodský herec byl tentokrát v Jugoslávii sám, neboť jeho třiadvacetiletá žena Carolyne, která ho doprovázela na natáčení snímku Mezi Supy, se musela v Belgii podrobit těžké operaci srdce.

U města Trilj, přímo na břehu řeky Cetiny, která je nejvodnatější a se svými 105 kilometry zároveň i nejdelší řekou střední Dalmácie, se natáčely scény, v níž byli osadníci přepadeni Finderovci a Navajové stříleli zápalnými šípy na vozy osadníků. Vznikly tu rovněž dramatické záběry plavby na voru. Počasí bylo stále nepříznivé, ke studenému větru se přidal také déšť. Řeka Cetina byla rozvodněná a teplota její vody se pohybovala okolo osmi stupňů. Antje Weisgerber, Macha Méril, Mario Girotti a malý Marinko Ćosić dostali sice gumové obleky, ale ani ty je před chladem dlouho neuchránily. Natáčení scén na voru vedl zkušený hollywoodský kaskadér Allan Pinson. Voraři byli profesionálové od řeky Driny, známí svou rozvážností, přesto málem došlo ke smrtelné nehodě. Informovala o ní agentura Ringpress:

Režisér Harald Philipp byl bílý jako vápno, když se jugoslávský kaskadér začal náhle topit v divoké Cetině. Někteří lidé pobíhali vystrašeně sem a tam a házeli do vody lana. Sto metrů po proudu se z vody náhle vynořily ruce mladého muže a po chvíli opět zmizely ve zpěněné vodě. "On se utopí!" křičel Philipp plný strachu. Někteří muži se rychle svlékli a skočili do vody. Tu se muž opět vynořil. Zápasil s dechem, rozhlížel se zoufale kolem sebe a nakonec se mu podařilo chytit se ocelového lana napnutého napříč přes řeku. Na laně visel do té doby, dokud si pro něj ostatní nepřijeli. "Utekl hrobníkovi z lopaty," utrousil pak bezbarvým hlasem Philipp.

Další nehody nenechaly na sebe dlouho čekat. Při nočním přepadení osadníků Finderovci postrčil Stewart Granger hořící kolo, z něhož se utrhl kus hořící hmoty, který pak proletěl těsně kolem jeho hlavy (tento záběr můžeme vidět i ve filmu). Herberta Kerze, vedoucího natáčení a výborného plavce, stáhl pod vodu vír, když chtěl přivézt nafukovací člun unášený od břehu. Celé dvě minuty se nevynořil na hladinu a byl skutečně tak vyčerpaný a podchlazený, že ho chtěli lékaři odvézt do nemocnice. Kerz to však odmítl a po třech hodinách odpočinku pracoval dále. "Ale ty tři hodiny jsem skutečně potřeboval," utrousil pak Kerz. Také Pierre Brice zažil na řece Cetině pár nepříjemných chvil. Při natáčení se dostal jeho pravý ukazováček mezi dva kmeny voru, čímž si způsobil tržnou ránu, která musela být zašita. Proto ho ve filmu vidíme častěji s tomahavkem než se Stříbrnou puškou, neboť takto se dal obvaz lépe zamaskovat.

Kvůli špatnému počasí, kdy se celé hodiny čekalo na sluníčko, měli fotografové mnoho příležitostí pořídit zajímavé a kuriózní záběry: Mario Girotti a Macha Méril šplhají v potápěčských oblecích na skály, Petrolejový princ rajtuje na malém poníkovi, Heinz Erhardt se nechává krmit obrovskou polévkovou naběračkou. Heinz Erhardt musel v roli kantora Hampela dirigovat skupinu zpívajících dětí. Když se malých špuntů zeptali, jakou písničku by rádi zazpívali, rozpoutala se mezi nimi vášnivá diskuze, kterou rázně ukončil až režisér: "Zpívejte si co chcete. Bude to stejně předabováno." Děti nakonec zanotovaly jednu jugoslávskou písničku, jejíž název zněl v překladu "Smrt fašismu". Do Trilje přijel také fotograf Karl Reiter, kterému se podařilo přemluvit celý tým lidí ke společné fotografii. Existuje sice mnoho pracovních záběrů a fotografií, které dokumentují průběh natáčení mayovek, ale ještě nikdy nebyla pořízena fotografie celého týmu, jedná se vlastně o unikát. Harald Leipnitz se projevil jako mimořádně nadaný muzikant a po večerech bavil přítomné kolegy svou hrou na kytaru. "Vy máte krásnější hlas než mnozí populární zpěváci!" pronesl uznale Stewart Granger. Jednoho dne se v Trilji objevil také producent Horst Wendlandt a předal Pierru Briceovi sošku Bambi. Pro fotografa Lothara Winklera to byla další příležitost pořídit ještě několik jedinečných záběrů. Svou návštěvou poctil filmaře i režisér Harald Reinl, který se tehdy připravoval na natáčení Posledního výstřelu a v okolí Splitu hledal vhodné lokality.

Trilj však nebyl jediným místem, kde se natáčely scény na voru. Druhou lokalitou byl pramen řeky Cetiny u Rudy, kde vznikaly také záběry Old Surehanda a Petrolejového prince na visutém mostě, třetím místem byly vodopády řeky Krky u Skradinu, kde Old Surehand zachránil pomocí lasa Richarda a Lizzy, a poslední záběry (nepočítáme-li ty ateliérové) vznikaly u malé osady Kreševo nad městem Donja Brela, kde byla řeka Cetina opravdu divoká.

Historické foto

Natáčení Petrolejového prince se kromě jezdců z Jadran filmu účastnili také jezdci spolku Alka ze Sinje u Splitu. Jezdci i koně z této oblasti jsou velmi známí, protože se už více než století účastní rytířského turnaje, konaného na paměť historického vítězství zdejších obyvatel nad mnohonásobnou přesilou tureckých útočníků v roce 1715. Slovo alka pochází z tureckého halka a znamená kruh. Hra spočívá v tom, že jezdci musí v plném cvalu zasáhnout těžkým dlouhým kopím kruhový terč. Přítomnost těchto profesionálních jezdců i jejich koní vyvolala ve filmovém štábu velkou pozornost. Jeden z nádherných sinjských koní se zalíbil i vedoucímu výroby Erwinu Gittovi, který se chtěl na něm nechat vyfotografovat. Tím vyvolal bouři smíchu u svých kolegů, neboť Gitt měl všechno možné, jen ne rytířskou postavu. Gitt se ale nenechal rozhodit a požádal jednoho z jezdců, aby mu pomohl do sedla. Sotva fotograf pořídil tohle historické foto, kůň se trochu pohnul a Gitt se zřítil na zem. S velkou námahou se kaskadérům podařilo zavalitého vedoucího výroby postavit znovu na nohy. Tak se Erwin Gitt v mžiku seznámil s těžkým povoláním kaskadérů a slíbil jim zvýšení honoráře. To se však nikdy nestalo, protože produkční Jadran filmu Stipe Gurdulić se do sedla nikdy neodvážil, a tak neviděl pro zvýšení honoráře žádný důvod.

Vystřižená závěrečná scéna

Nechybělo mnoho a diváci se dočkali velmi zajímavé podívané. Producent Horst Wendlandt si totiž přál, aby se na plátnech kin objevili bok po boku oba slavní hrdinové Divokého západu - Old Shatterhand a Old Surehand. Lex Barker měl spolu s Ralfem Wolterem v roli Sama Hawkense vystoupit v krátké scéně na konci filmu, aby tak nenápadně uvedli připravovaný film Vinnetou - Poslední výstřel. Ve scénce šlo víceméně jen o to, že se Vinnetou, Old Surehand, Old Shatterhand, Old Wabble a Sam Hawkens setkají u jezera Shelly a kantor Hampel utrousí poznámku, že konečně našel tenora pro svou operu (totiž Old Shatterhanda). Pak se Vinnetou s Old Shatterhandem a Samem Hawkensem od skupiny oddělí a jedou vstříc novým dobrodružstvím. Zároveň slyšíme hlas vypravěče: "Old Surehand věří, že se jedná jen o krátké odloučení. Ještě netuší, že svého věrného přítele Vinnetoua vidí naposledy, že už nikdy nebude bojovat po jeho boku, neboť Vinnetouova duše již brzy přijde do věčných lovišť."

Haraldu Philippovi se nápad velice líbil: hned dvě světoznámé hollywoodské hvězdy plus Pierre Brice v jednom filmu a pod jeho režií. K jeho velkému zklamání k tomu ale nakonec nedošlo. Wendlandtův znamenitý střihač Hermann Haller o báječnosti tohoto nápadu pochyboval a do svých poznámek si zapsal: "Objeví se Old Shatterhand a Sam Hawkens. K čemu? K čemu tak velkolepé a nudné finále? Celá závěrečná scéna je zdlouhavá, nezajímavá a nedůležitá. A do toho ještě hlas vypravěče, který dělá reklamu novému filmu Vinnetou - Poslední výstřel." Horst Wendlandt jeho argumenty chápal, ale rozhodující byl nakonec fakt, že Barker ani Granger neměli kvůli práci na společné natáčení čas.

Premiéra filmu

Premiéra filmu Petrolejový princ byla původně naplánována na 6. srpna 1965. Bylo důležité termín dodržet, protože v říjnu měl přijít do kin Vinnetou - Poslední výstřel a snímek by tak konkuroval sám sobě. Jenomže kvůli špatnému počasí, které panovalo v Jugoslávii během natáčení filmu, došlo k časovým prodlevám a původní harmonogram musel být upraven. Premiéra nakonec proběhla až 25. srpna 1965 v mnichovském premiérovém kině Mathäser-Filmpalast. Tentokrát se jí nezúčastnil Stewart Granger, který byl už od začátku týdne opět v Jugoslávii, kde natáčel nový film Old Surehand. O dva dny později se konala premiéra v berlínském kině City-Filmtheater. V restauraci na střeše hotelu Hilton uspořádal Horst Wendlandt malou párty. Byla to ta samá restaurace, v níž kdysi došlo k osudovému setkání producenta Wendlandta s Pierrem Bricem.