Old Surehand

Old Surehand 1. Teil (1965)

Titulní postavou snímku Old Surehand je stejnojmenná postava zálesáka, kterého diváci znají z předchozích dvou filmů Mezi Supy a Petrolejový princ. Jeho představitelem je známý hollywoodský herec Stewart Granger, který ve filmu pátrá po vrahovi svého bratra. Hlavního zlosyna přezdívaného Generál si zahrál americký herec s indiánskými kořeny Larry Pennell. Svou roli ztvárnil v podstatě dobře, ale upřímně - není to žádný mayovský padouch formátu Cornela, Santera nebo Vinnetouova vraha Rollinse. Hlavní ženskou roli získala mladá italská herečka Letitia Roman, což byl podle německých novin Süddeutsche Zeitung největší omyl v dějinách německého filmu.

Průběh natáčení

Natáčení filmu Old Surehand začalo 23. srpna 1965 ve westernovém městě Stožice u slovinského města Ljubljana, kde se o pár týdnů dříve natáčel film Vinnetou - Poslední výstřel. Štáb se ubytoval v hotelu Lev. Apartmán, který ještě nedávno obýval Lex Barker, převzal nyní Stewart Granger. Hned od počátku natáčení musel tým bojovat s nepřízní počasí. Po letních bouřích a vydatných deštích přišly povodně a na okraji města se dokonce zřítil vodojem, když se pod ním sesunula rozmáčená zemina. Vedoucí výroby Erwin Gitt zavelel k ústupu a raději se přesunul k druhému motivu ležícímu v blízkosti Ljubljany: do jeskyně Taborska Jama u osady Grosuplje. Tam se natáčely záběry z Labyrintu smrti, ve kterém vládl Generál. S jeskyní Postojna z filmu Vinnetou - Rudý gentleman se sice Taborska Jama nemůže měřit, ale pro záběry, které filmaři potřebovali pořídit, motiv plně postačoval. V jeskyni bylo sucho, ale rozhodně ne teplo. Kvůli nedostatku čerstvého vzduchu muselo být natáčení pravidelně přerušováno a aby toho nebylo málo, spadl režisér Alfred Vohrer tak nešťastně, že si pohmoždil ledviny. Podobný pád produkčního Wolfganga Kühlenze byl natolik vážný, že musel odletět na léčení do Německa.

Přestože natáčení probíhalo nedaleko hotelu a štáb se nemusel trmácet někam do hor jako v případě jiných mayovek, byli všichni nesmírně šťastní, když slovinské hlavní město konečně opustili. Na krátký čas se přestěhovali do Rijeky, kde se na planině Grobničko Polje natáčely některé jezdecké scény. Bylo to vlastně naposledy, co zde filmaři z Rialta a Jadranu pracovali. Během několika let se rozlehlá pláň proměnila k nepoznání - údolí bylo protkáno sloupy elektrického vedení a probíhaly tu přípravy na stavbu automotodromu. Grandiózní krajina jako stvořená k natáčení westernů byla k těmto účelům najednou nevhodná, a tak se vedení štábu rozhodlo využívat do budoucna pouze prérii ve Vrlice.

Přepadení vlaku

Další zastávkou filmařů bylo nové prázdninové středisko Crvena Luka u Zadaru, které filmaři poprvé využili pro potřeby natáčení filmu Vinnetou - Poslední výstřel. Vrchol filmu se odehrává vlastně hned na začátku příběhu, kdy bandité přepadnou vlak. Co není v amerických westernech nic neobvyklého, je v mayovce velkou atrakcí - přepadení vlaku tu ještě nebylo. U města Benkovac našli jadranští hledači motivů rozlehlou pustou planinu, která byla za normálních okolností využívána jako cvičiště pro vojáky. V Benkovacu stály tehdy velké kasárny (dnes jsou tu jednotky SFOR). Napříč krajinou je vedena jednokolejná trať, která směřuje dále do Zečeva, někdejšího Roswellu z prvního dílu Vinnetoua. V jednom místě vede trať úzkým kaňonem, který je ohraničen z obou stran skalními stěnami. Malá soutěska není nijak dlouhá, v žádném případě by její délka nestačila k tomu, aby se celá pasáž natočila souvisle. To však ani nebylo nutné, filmaři si vystačili pouze se stovkou metrů. Tento krátký úsek byl vysypán pískem, aby zmírnil často bolestivé pády kaskadérů. Do služby byla nasazena stará lokomotiva z filmu Vinnetou, kterou architekt Vladimir Tadej podrobil důkladné ozdravné kúře. Na trati byla postavena odbočka, na kterou mohl být vlak kdykoli odstaven, projížděla-li tudy pravidelná linka jugoslávské státní dráhy. Takto se natáčelo, záběr za záběrem, pořád na tom samém místě. Pokaždé se vlak vrátil na začátek úseku, rozjel se a v plné rychlosti projížděl krátkým úsekem kaňonu.

Počasí filmařům přálo a natáčení probíhalo podle plánu. Bohužel ne dlouho. Když se roztříštila okenní tabule jednoho z vagónů, zranil se na ruce asistent kameramana Rudolf Sandtner. Mnohem hůře na tom byl jugoslávský kaskadér Šimun Jagarinec, který hrál mimo jiné i náčelníkova syna Tou-wana. Při seskoku ze střechy vagónu si přivodil komplikovanou trojitou zlomeninu kotníku, a tak na dlouhou dobu z natáčení vypadl. Naštěstí stihl v Ljubljaně natočit ty nejdůležitější scény. Z Crvene Luky se štáb vydal do Bokanjacu nedaleko Zadaru, kde Vladimir Tadej postavil Mac Harovu farmu. Rozlehlou křovinatou krajinu využil již Harald Reinl v Posledním výstřelu k natočení záběrů hořící prérie či přepadení Vinnetoua (scéna s napnutým drátem). Na planině nad řekou Zrmanjou se odehrálo setkání Old Surehanda s Vinnetouem a nakonec se filmaři vydali na obtížnou cestu k Mali Alanu, přesněji k vrcholku Tulove Grede, kde vznikl motiv Úžlabina skeletů. Také závěrečné scény odjíždějících Indiánů byly natočeny v této oblasti, ovšem z jiného úhlu, a tak jen pozorní diváci poznají, že se jedná o někdejší Nugget-tsil.

Neštěstí na Tulove Grede

Dne 3. října 1965 došlo v ranní husté mlze k tragické nehodě. Autobus převážející komparsisty na místo natáčení se s námahou šplhal po úzké klikaté cestě vedoucí přes průsmyk, když tu se proti němu náhle vyřítilo rychle jedoucí auto. Řidič ztratil kontrolu nad vozidlem a narazil bokem do autobusu, který se poté převrátil do příkopu. Jeden z cestujících zahynul, další dva byli zraněni těžce, jeden středně těžce a dvanáct dalších osob utrpělo lehčí zranění. Sklíčení filmaři se přesunuli k poslední lokalitě - do Splitu. U solinské cementárny postavil Tadej opuštěné stáje pro poštovní koně, a docela blízko, vlastně přímo pod komíny obrovské fabriky, stál tábor Komančů se stany, které předtím sloužily Jicarillům v Posledním výstřelu. Na opačné straně Splitu, v Radmanových mlýnech u Omiše, přepadli Komančové Tobyho a Juditu a přivázali je k mučednickým kůlům. Dne 27. října 1965 dospělo natáčení filmu Old Surehand k samotnému závěru. V ateliérech berlínského studia CCC vznikly interiérové scény opuštěné poštovní stanice a saloonu.

Dáma se silnou pěstí

Herecké vzdělání je dobré, naučí mnohému, ale v praxi se člověk naučí ještě více. Záhřebská herečka Hermina Pipinić pravděpodobně netušila, že v jedné ze svých rolí bude muset využít bojové umění, a to boxerské. Ale práce herečky by nebyla zajímavá, kdyby byly všechny úkoly jednoduché. Ve filmu Old Surehand měla Hermina zahrát majitelku saloonu, která při jedné šarvátce v saloonu popadne opilého banditu a srazí ho úderem své pěsti. Všechno probíhalo podle scénáře - Hermina popadla kaskadéra a silně ho udeřila do brady. Po úderu se zřítila část stropu a kusy dřev spadly na knockoutovaného muže. Vše by bylo v pořádku, kdyby herečka pustila kaskadérovu vestu. Tu ale Hermina i po úderu pevně držela, a tak spadla současně s ním na podlahu, zatímco na ně padala prkna a jiné rekvizity. Dekorace se musela opravit, scéna zopakovat, a to všechno kvůli Hermině, která podle scénáře musela zůstat na nohou.

Honoráře hlavních aktérů

Premiéra filmu

Dne 14. prosince 1965 se v mnichovském kině Mathäser-Filmpalast konalo první premiérové představení filmu Old Surehand. Plné ruce práce měla především policie, která se snažila uklidnit fanoušky a lovce autogramů. Přesto bylo na první pohled jasné, že nadšení davu je zřetelně slabší než u předchozích filmů. Na jevišti se divákům představili herci Wolfgang Lukschy, Pierre Brice, Mario Girotti a Milan Srdoć, dále skladatel Martin Böttcher a producent Horst Wendlandt. Pozornému bulvárnímu tisku neušlo, že stále svobodný Pierre Brice přijel z Paříže v doprovodu Dominique Bluette. Další premiérové představení se uskutečnilo následující den ve Stuttgartu. Kino Universum, v němž se konala premiéra filmu Poklad na Stříbrném jezeře, zažilo nevídaný nápor několika stovek teenagerů. Pierre Brice se musel převléct do policejní uniformy a takto utéct před davem do bezpečí. Třetí představení proběhlo 16. prosince 1965 v düsseldorfském kině Savoy, kde Artur Brauner předváděl svůj Poklad Aztéků. Horst Wendlandt převzal za film Mezi Supy ocenění Zlaté plátno, které se uděluje filmům s návštěvností přesahující 3 miliony diváků.

Několik týdnů před premiérou se Horst Wendlandt vyjádřil o probíhající mayománii takto: "Jsem přesvědčen o tom, že zájem o mayovky vydrží ještě dlouhá léta, pokud se nám bude dařit to, co se nám dařilo až doposud: v každém směru točit dobré, čisté, napínavé a zábavné filmy, ve kterých se snoubí romantická krajina s romantickým dějem. Plánuji proto do budoucna asi dva filmy ročně. Námětů je dostatek".

Poté, co byl do kin uveden Old Surehand, ptali se mnozí, proč se Wendlandt nedržel svého receptu. Romantiku, tolik dýchající třeba z Pokladu na Stříbrném jezeře či ze základní trilogie Vinnetou, můžeme ve filmu hledat marně. Scény jsou mnohem násilnější, zřejmě aby mayovky mohly konkurovat stále oblíbenějším spaghetti-westernům. Tehdy se ale producent přepočítal - kdo miloval tvrdé spaghetti-westerny, ten si raději zašel na Djanga, nikoliv na Old Surehanda.

Pro jemnou postavu Vinnetoua nebylo ve westernu, který se snažil přizpůsobit evropským měřítkům, žádné místo. Do děje poprvé zasáhne tehdy, když je třetina filmu dávno pryč. Smí se trochu porozhlédnout po krajině, donést Old Surehandovi několik zpráv a zachránit Tobyho. Málo Vinnetoua za drahé vstupné a diváci byli právem zklamaní. Nepřeslechnutelné byly také ohlasy diváků, kteří nebyli s to pochopit, proč byla předloha natolik zkomolena. Vždyť Karel May nabízí ve svých knihách tolik dobrodružství a napětí, že není potřeba děj tak výrazně měnit.

Již několik dní po premiéře filmu bylo zřejmé, že Old Surehand nenaváže na slávu předešlých mayovek. Překvapující přitom bylo, že mnozí kritikové se o snímku vyjadřovali výhradně pozitivně. Chválili především solidní způsob zpracování a svěží herecký výkon Stewarta Grangera (nelze upřít). Wendlandt na filmu určitě neprodělal; byla to však první mayovka Rialta, která neobdržela Zlaté plátno a na jejíž 1. díl nikdy nenavázal ten druhý. Pro Stewarta Grangera byl třetí výstup v roli Old Surehanda zároveň tím posledním. Příznivci filmových mayovek se nikdy nedokázali ztotožnit s novým hrdinou a dožadovali se návratu Old Shatterhanda.