Poklad na Stříbrném jezeře

Der Schatz im Silbersee (1962)

Koncem padesátých a počátkem šedesátých let procházel německý filmový průmysl hlubokou krizí, jejíž příčinou byl mimo jiné prudký rozvoj televizního vysílání. Docházelo k zavírání kin i ke krachu mnoha produkčních a distribučních společností. Jedním z mála producentů, kterého se krize téměř nedotkla, byl Horst Wendlandt (1922-2002), objevitel filmového Vinnetoua. Od poloviny padesátých let působil jako vedoucí produkce ve společnosti CCC Film, kterou vlastnil jeho pozdější konkurent Artur Brauner a natočil řadu kasovních trháků se známou zpěvačkou Caterinou Valente. V roce 1961 se stal spolumajitelem produkční firmy Rialto Film, kterou v předchozím roce založil dánský producent a zakladatel distribuční firmy Constantin Preben Philipsen (1910-2005). Ještě téhož roku se pustili do výroby filmových adaptací románů Edgara Wallace a dosáhli s nimi nevídaného úspěchu.

Wendlandt se už delší dobu zaobíral myšlenkou natočit velkolepý dobrodružný film, který by přilákal do kin především mladé publikum. Zaměřil se na romány Karla Maye, odehrávající se na Divokém západě. Mnozí ho považovali za blázna, neboť western byl po dlouhá léta doménou tvůrců z Ameriky. Dokonce i sám Wendlandt později přiznal, že měl tehdy obrovský strach z neúspěchu. Ale nenechal se odradit. Celé dny trávil v jednom berlínském knihkupectví a pozoroval, kolik mayovek se prodává. Při častých návštěvách restaurací a kaváren se vyptával personálu, zda znají příběhy Karla Maye. Když ho všichni ujistili, že mayovky četli a znají Vinnetoua s Old Shatterhandem, spokojeně se usmál: Poklad na Stříbrném jezeře bude mít úspěch.

Protože výroba filmů byla v té době závislá na finanční pomoci distribučních firem, odjel Wendlandt do Mnichova, aby požádal o spolupráci Waldfrieda Barthela (1913-1979), šéfa distribuční firmy Constantin. Plánovaný rozpočet na výrobu filmu byl 2 miliony marek. Když se k tomu připočítaly náklady na distribuci a propagaci filmu, vzrostla suma na závratných 3,4 milionů marek. Barthel přistoupil k oknu a na okamžik se zamyslel. Jen blázen by se pustil do tak nejistého podniku. Ale Barthel byl známý svou odvahou riskovat. Firma prosperovala a případnou ztrátu několika milionů si mohla dovolit. Barthel s návrhem souhlasil a nejdražší film poválečného období se mohl začít natáčet. Z finančních a logistických důvodů však nebylo možné natáčet na originálních místech v Americe, proto Wendlandt zahájil spolupráci s jugoslávskou produkční firmou Jadran film, které tehdy šéfoval Zvonko Kovačić. Společnost měla bohaté zkušenosti s výrobou dobrodružných filmů, disponovala moderním komplexem studií, vlastní krejčovskou dílnou a především skutečnými odborníky všech možných profesí. Spolupráce Rialta a Jadran filmu se po celá léta odehrávala na vysoce profesionální úrovni a díky mayovkám zažíval Jadran film své nejúspěšnější období v historii společnosti.

Režie, scénář, kostýmy

Na post režiséra filmu byl dosazen Rakušan Harald Reinl (1908-1986), jeden z nejuznávanějších režisérů poválečného Německa, který měl na svém kontě celou řadu oblíbených vesnických dramat, veseloher a kriminálek. Už od mládí byl vášnivým čtenářem mayovek, občas se k nim vracel i v dospělosti, ale do natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře se přesto nijak nehrnul. Obával se, že s pohádkovými postavami z mayovek nelze natočit mezinárodně úspěšný western. Jednou dokonce prohlásil, že v zahraničí na to nikdo koukat nebude. O tom, jak hluboce se mýlil, svědčí prodej filmu do více než šedesáti zemí.

Scénář k Pokladu na Stříbrném jezeře napsal zkušený scenárista Harald G. Petersson (1914-1977), jinak specialita na dramatické příběhy ze špionážního a vojenského prostředí. Stejně jako Harald Reinl i on hltal v dětství příběhy Karla Maye. Nejtěžším úkolem pro něho bylo zredukovat děj několika set stránkového románu tak, aby se vešel do přibližně stominutového filmu. Musel vyškrtat spoustu oblíbených postav, Hobble-Frankem počínaje, Old Firehandem konče. Z knihy pak vybral několik jednoduchých zápletek, které nově poskládal a okořenil smyšlenými motivy. Jeho odborným a technickým poradcem byl Gerhard F. Hummel (1921-2008), známý také pod pseudonymem Piet ter Ulen. Jako jediný opravdový znalec života a díla Karla Maye ve filmovém štábu důrazně trval na tom, aby se film co možná nejvěrněji držel literární předlohy. Jeho knihovnu zdobily bamberské svazky i staré Ročenky Karla Maye. Při psaní scénáře byl neustále v kontaktu s odborníky z nakladatelství Karl-May-Verlag a konzultoval s nimi své nápady. I přes veškeré změny se mu podařilo zachovat ducha literární předlohy a naservírovat divákům pořádnou porci mayovské romantiky.

K úspěchu Pokladu na Stříbrném jezeře i dalších mayovek přispěla zejména talentovaná kostýmní výtvarnice Irms Pauli (1926-1988). Během své kariéry navrhla kostýmy pro dvě stovky filmů a seriálů. Byla expertkou na vojenské kostýmy, nejraději však navrhovala dámské večerní šaty. Když koncem května 1962 podepsala s producentem Horstem Wendlandtem smlouvu, zbývalo do začátku natáčení pouhých deset týdnů. Spojila se s různými indiánskými a kovbojskými spolky a přečetla spoustu amerických odborných knih, z nichž čerpala náměty pro výzdobu kostýmů. Jakmile měla hotové náčrtky, pustila se do objednávky materiálu a rekvizit. Košile a legíny s třásněmi pro Vinnetoua a Old Shatterhanda, čelenku z chřestýší kůže a další doplňky objednala za necelých 2.000 marek od berlínské firmy Neue Theaterkunst, která se v následujících letech stala dvorním dodavatelem kostýmů pro mayovky. Zbraně, legíny, mokasíny a další doplňky pro bojovníky z řad Utahů a Osagů nakoupila v dílně, zabývající se výrobou kostýmů pro letní divadelní festivaly v Bad Segebergu. Koncem června 1962 kontaktovala specialistu na výrobu indiánského oblečení Herberta Scholze a požádala ho o pomoc s perličkovou výšivkou na Vinnetouově kostýmu. Zajímavé přitom je, že také Old Shatterhandova košile měla být původně zdobena perličkami; část pruhu s výšivkou byla dokonce vyrobena. Scholze mnohokrát poukazoval na fakt, že se nejedná o výzdobu apačskou, nýbrž siouxskou, ale Irms Pauli trvala na svém. Dnes už si nikdo nedokáže představit, že by kostýmy vypadaly jinak.

Hlavní hrdinové

Producent Horst Wendlandt si byl dobře vědom, že úspěch každého filmu závisí především na obsazení hlavních rolí. A nemohl si věru vybrat lepší představitele pokrevních bratrů Vinnetoua a Old Shatterhanda než Pierra Brice a Lexe Barkera. Téměř dvoumetrový hollywoodský herec Lex Barker se narodil 8. května 1919 v newyorském městě Rye. Vystudoval elitní střední školu Phillips Exeter Academy a byl přijat ke studiu inženýrství na univerzitě v Princetonu. Zkoušel se prosadit jako divadelní herec, ale vytoužený úspěch se nedostavil. Během druhé světové války se dobrovolně přihlásil na vojnu, získal hodnost majora a přivodil si vážná poranění hlavy a nohy. Po válce se začal věnovat filmovému herectví. Po debutovém snímku Doll Face (1945) přicházela jedna role za druhou, avšak skutečný průlom nastal až v roce 1949, kdy se stal po Johnym Weissmüllerovi novým představitelem Tarzana, vládce džungle. V dalších letech hrál převážně v béčkových westernech a kriminálkách. Koncem padesátých let odešel do Itálie, kde účinkoval v mnoha dobrodružných filmech, a také ve skandálním Felliniho dramatu Sladký život (1960). Na jedné párty v Římě se seznámil s producentem Arturem Braunerem, který mu nabídl roli agenta FBI v kriminálkách V ocelové síti dr. Mabuse (1961) a Neviditelné spáry dr. Mabuse (1962). Němečtí diváci si Barkera zamilovali a také producent Brauner si nemohl vynachválit jejich vzájemnou spolupráci. Barker byl mimořádně disciplinovaný a netrpěl hvězdnými manýry. Chodil včas na natáčení a nedohadoval se s režisérem. Byl profesionál každým coulem. Nadhled si udržel i po celá šedesátá léta, kdy se vyhříval na výsluní popularity jako představitel Old Shatterhanda, Kary ben Nemsího a doktora Sternaua v celkem dvanácti mayovkách. Po rychlém vzestupu však přišel strmý pád. Od konce šedesátých let dostával Barker jen minimum příležitostí a začal se vytrácet z povědomí publika. Poslední léta svého života strávil v rodné Americe. Dne 11. května 1973, tři dny po svých 54. narozeninách, zemřel na newyorské Lexington Avenue na srdeční infarkt.

Apačského náčelníka Vinnetoua ztvárnil francouzský herec Pierre Brice. Narodil se 6. února 1929 v Brestu jako příslušník starého šlechtického rodu. Vystudoval námořní akademii, prošel tvrdým vojenským výcvikem v Alžíru a pak se dobrovolně přihlásil do války v Indočíně. Po návratu do civilu se živil jako prodavač, tanečník a fotomodel. Stále více ho fascinoval svět divadla a filmu, až konečně začal navštěvovat kurzy herectví. První filmovou roli získal v roce 1954 ve francouzské gangsterce Ça va barder. Následovaly další snímky po boku hvězd francouzského filmu, působil také v několika pařížských divadlech, ale větší příležitost ne a ne přijít. Na konci padesátých let se rozhodl odcestovat do Říma, kde jeho profesní život nabral zcela nový směr. Točil jeden film za druhým a stal se jedním z nejoblíbenějších herců v Itálii. V roce 1962 získal hlavní roli v úspěšné španělské kriminálce Los Atracadores, která zastupovala Španělsko na filmovém festivalu v Berlíně. Tam došlo k osudovému setkání Pierra Brice s producentem Horstem Wendlandtem, který již dlouhé týdny marně hledal vhodného představitele Vinnetoua pro svůj nový film Poklad na Stříbrném jezeře. Když Wendlandt spatřil ušlechtilou tvář mladého Bretonce, blesklo mu hlavou: to je on, můj Vinnetou. Pierre Brice ale jeho nadšení zpočátku nesdílel. O Karlu Mayovi nikdy neslyšel a představa, že by měl hrát Indiána v německém westernu, ho vůbec nelákala. Když si ale přečetl několik kapitol z francouzského vydání románu a zjistil, že účast na natáčení přislíbil Lex Barker, smlouvu nakonec podepsal. Úspěch byl obrovský. V letech 1962-1998 ztvárnil Vinnetoua v jedenácti celovečerních filmech a ve dvou televizních seriálech. Jako Vinnetou účinkoval také na scénách přírodních divadel v Elspe a Bad Segebergu. Stal se velvyslancem organizace UNICEF a pomáhal dětem v nouzi. Dnes žije se svou ženou Hellou na venkovském sídle nedaleko Paříže a zdravotně už na tom není nejlépe.

Natáčení u Plitvických jezer

Natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře bylo zahájeno 6. srpna 1962 v oblasti Plitvických jezer. Traduje se, že jako první se natáčel souboj Old Shatterhanda s náčelníkem Utahů Velkým vlkem. V göttingenském Karl-May-Archivu se však nachází plán natáčení, do kterého filmaři zapisovali datum, lokalitu, jména herců a čísla scén, které ten den stihli natočit. Podle onoho plánu se jako první natáčela scéna, v níž Utahové obklíčili noční tábor Old Shatterhanda a Velký vlk zvolal: "Bledé tváře jsou obklíčeny mými bojovníky. Ať se vzdají!" Scéna se natáčela dva dny nedaleko plitvického vodopádu Veliki slap. Na jezeru Kaluderovac se nacházelo Stříbrné jezero s jeskyní s pokladem. Interiér jeskyně vznikl v improvizovaném filmovém studiu v budově hasičské zbrojnice v Crikvenici. Vysoké stěny jeskyně s kamennými bloky ze sádry byly provedeny jako pohyblivé části. Tyto variabilní části dekorace, které scénograf Dušan Jeričević (1923-2009) připravil pro kameramana, byly tehdy zvláštností, která se dnes ve filmových studiích používá velice často. Zmíněný souboj Old Shatterhanda s Velkým vlkem se natáčel v okolí Prijeboje. Velkým překvapením byl pro všechny příjezd Horsta Wendlandta, kterého doprovázel mladý sympatický muž. "Vinnetou je tady!" šeptalo se kolem dokola. Pierre Brice vůbec netušil, jak zásadní obrat nastal v jeho profesním i soukromém životě přijetím role Vinnetoua. Při natáčení mu nejvíce vadilo, že je náčelník téměř němý. Když se zeptal režiséra Reinla, zda by nemohl více mluvit, ten mu s klidem odpověděl: "Nemusíš říct ani větu. Děláš to dobře, Pierre. Přesně tak si tu postavu představuji, nic neměň." V protikladu k Lexi Barkerovi působil Brice na ostatní členy týmu poněkud nesměle. Sám Barker mu to zpočátku také příliš neulehčoval a pobaveně poukazoval na to, co beztak každý viděl: Vinnetou neumí jezdit na koni! Brice se snažil tento nedostatek co nejrychleji změnit a později se stal opravdu dobrým a nadšeným jezdcem.

Grobničko polje a boj o Butlerovu farmu

Z vnitrozemí se štáb přesunul do Rijeky, přístavního města na severu Chorvatska a ubytoval se v hotelech Park a Jadran. V blízkosti Rijeky se nachází Grobničko polje, které filmaři využívali pro různé jezdecké scény. Připomeňme např. úvodní scénu filmu, kterou nostalgickým hlasem komentoval Vladimír Ráž, osvobození Ellen a jejího otce ze spárů banditů, boj o Butlerovu farmu, Fredův souboj s Cornelem a mnohé jiné. Grobničko polje dnes využívají sportovní letci a milovníci automobilových závodů. Nachází se tu jeden z nejlepších autodromů v Chorvatsku.

Takto vzpomínal na práci pro Poklad na Stříbrném jezeře scénograf Duško Jeričević:

Byl jsem tehdy filmovým architektem u Jadran filmu a připadl mi úkol ukázat vedení Rialto Filmu možné lokality natáčení. Četl jsem scénář a vzpomínal na romány Karla Maye, které jsem měl ještě v dobré paměti jako tu nejdůležitější literaturu gymnaziálních let. Nejvíc informací o všem, co souviselo s Divokým západem a s Indiány, jsem našel v knihovně amerického konzulátu v Záhřebu. Tam byly knihy o všem možném, od indiánského oblečení a zbraní přes různé typy pušek a revolverů bělochů až po náčrty konstrukce poštovního dostavníku, indiánského stanu, pérových ozdob náčelníků a jiných detailů.

Oběma pánům z Rialto Filmu jsem byl představen jako filmový architekt, který je bude doprovázet při hledání míst pro natáčení. Naše vedení mi je však nepředstavilo úplně přesně, neboť Dr. Haralda Reinla jsem poznal jako hlavního architekta a Erwina Gitta jako režiséra filmu. Po několika dnech se ukázalo, že lidé, kteří nás vzájemně představili, neměli tak úplně jasno, kdo je kdo. Asi neuměli dost dobře německy.

Na cestě, kterou jsem naplánoval, jsme jeli autem přes Gorski Kotar s jeho nádhernými lesy, které se týmu velice líbily, a dál na Grobničko polje. Tam tehdy ještě nebyla závodní dráha a působilo to jako skutečná prérie na úpatí hor. Do údolí, zařezávajícího se do skal, jsme situovali dvě stavby. V jednom jsme naplánovali indiánskou vesnici a ve druhém farmu, opevněnou dřevěnými palisádami, s obvyklými domy, stájemi, skladišti apod. Místo bylo velmi příhodné, neboť Indiáni měli přijet na svých koních na pomoc obráncům farmy, kterou trampové chtěli zapálit hořícími pochodněmi. Poté, co jsme se již začali zabývat problémy natáčení, jsem se zeptal dr. Reinla, jehož jsem považoval za scénografa, kdy bych od něj mohl dostat první nákresy budoucích staveb, abych mohl udělat náčrty a ceníky. Dr. Reinl na mě udiveně pohlédl a řekl, že to je můj úkol, on že je filmový režisér. Když jsem mu vyprávěl, jak mi byl představen, od srdce se zasmál. Také pan Gitt, vedoucí výroby a zástupce producenta, se musel smát.

Velký boj o Butlerovu farmu se natáčel dlouhých šest dní. Při natáčení této scény byli vytížení především jugoslávští kaskadéři a pyrotechnik Erwin Lange, v té době mistr svého oboru. Pochopitelně došlo k několika zraněním, ale to nejkurióznější si přivodil kameraman Ernst Kalinke, kterého zasáhl kus hořící hmoty ze zápalné pochodně. Naštěstí byl blízko režisér 2. štábu Radenko Ostojić, který rychle svlékl své kožené sako, přehodil ho přes kameramana a plameny uhasil. Přesto musel být Kalinke s těžkým zraněním odvezen do nemocnice v Rijece, kde strávil osm dní. Zbývající záběry boje o Butlerovu farmu pořídil jeho asistent Everhardt Dycke.

Lišák Slavko Andres

Ve štábu velkých koprodukcí vidělo mnoho asistentů příležitost vytáhnout se a ukázat svoji moc. Tak se během natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře choval i Slavko Andres, druhý asistent režie. Protože mluvil dobře německy, sděloval Andres chorvatským hercům s velkým důrazem přání a požadavky režiséra Reinla. Mirko Boman dostal od Andrese za úkol recitovat veršovaný text své role německy, přestože každý odříkával text ve své mateřštině, protože film se pak stejně synchronizoval. Chudák Boman, který neměl o němčině ani potuchy, si lámal jazyk se slovy, o nichž nevěděl, co znamenají. Po chvíli to režisér Reinl nevydržel, zastavil natáčení a přes tlumočníka se Bomana zeptal, proč chce zrovna verše recitovat německy, když všechno ostatní hraje chorvatsky. Boman se na režiséra udiveně podíval:

"Vy jste to tak přece chtěl!" odvětil ohromeně.
"Já?" zeptal se Reinl s překvapením.
"Ano, vy! Tak mi to řekl asistent Slavko!" vysvětloval zmatený herec.

Režisér Reinl si dal asistenta zavolat a ten svoji neplechu přiznal. Chtěl si s Bomanem vyrovnat nějaké staré účty. Byla to směšná pomsta, ale působivá, protože celý štáb se herci od srdce smál. Tomu se ale nakonec ulevilo, protože se verše v chorvatštině brzy naučil a svou roli recitujícího Strejce Gunsticka zahrál výtečně.

Westernové město Tulsa a kostelík v El Doru

V oblasti Starigradu-Paklenice, nedaleko hotelu Alan, kde byl ubytován filmový štáb spolu s herci, postavil architekt Jeričević westernové městečko Tulsa. Při sledování filmu málokoho napadne, že Tulsa stojí přímo na pláži, a že většina domů se skládá pouze z průčelí. Kdybychom odhrnuli záclony na oknech, naskytl by se nám nádherný pohled na Jaderské moře. Na volném prostranství vedle hotelu se natáčela scéna, v níž se Fred setkává s Old Shatterhandem a podezírá ho z vraždy svého otce, v oblasti Veliké Paklenice se nacházel skalní převis, kde Vinnetou a Old Shatterhand našli těla zavražděných z dostavníku. Pro motiv El Dora, kde trampové věznili Ellen a Freda, využil Duško Jeričević tamní starou kamennou stavbu s poloválcovou střechou. Vedle ní postavil věž a všechno natřel bílým vápnem, aby stavbě dodal podobu mexického kostela uprostřed zarostlé krasové krajiny. Přímo v Národním parku Paklenica se nacházel Kaňon duchů. Jednou z posledních lokalit, kde se natáčel Poklad na Stříbrném jezeře, byl kaňon řeky Zrmanji, nádherný motiv, který našel uplatnění v mnoha mayovkách. V Pokladu na Stříbrném jezeře byl využit pro jízdu trampů, směřujících se svými zajatci k vytouženému pokladu (připomeňme scénu, v níž Fred žádá o krátkou přestávku pro zdánlivě unavenou Ellen). Natáčení bylo bez zvláštních potíží u konce. Kromě kameramana Kalinkeho se zranil ještě Lex Barker při zpětném trhnutí medvědobijky, Karin Dor spadla z koně, Götze Georga kousl kůň a několik jugoslávských aktérů si přivodilo drobná či vážnější zranění po nebezpečných pádech z koní.

Záhadná scéna

První říjen roku 1962 byl zároveň posledním dnem natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře. Vinnetou a Old Shatterhand stáli ve skalách a byli připraveni k natáčení. Kamera se rozsvítila a zvolna zabírala klapku s datem 1.10. 1962 a názvem filmu Winnetou. "Ne! Stop! Haralde, ta klapka je špatně!" zvolal Pierre Brice a režisér vybuchl smíchy: "Pierre, při prvním dni natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře jsi pěkně zmatkoval. Teď s tím zase začínáš při natáčení Vinnetoua. To je tvůj zvyk, nebo co?" První klapka filmu Vinnetou během natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře. Pierre Brice si radostí zavýskl. Barker ho s úsměvem poplácal po rameni a on pochopil, že o tajemství věděli všichni kromě něj.

Takto vzpomínal na poslední natáčecí den Pierre Brice v autobiografii Vinnetou a já. Ve skutečnosti se však nejednalo ani o první klapku k filmu Vinnetou, ani o záběr pro reklamu, která měla být v kinech uváděna před začátkem promítání Pokladu na Stříbrném jezeře. Za vším stál jeden odstavec smlouvy uzavřené dne 20. ledna 1962 mezi společnostmi Rialto, Constantin a Karl-May-Verlag. V něm stálo, že jakmile producent natočí první záběr filmu Vinnetou, práva na zfilmování slavné románové trilogie připadnou právě společnosti Rialto. Wendlandt během natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře pochopitelně nemohl vědět, zda bude film úspěšný a jestli se následně pustí i do zfilmování románu Vinnetou. Učinil však jedno z nejmoudřejších rozhodnutí ve své kariéře: tím, že natočil onen záběr, si dopředu pojistil práva. Kdyby se tak nestalo, mohli mu je po úspěšné premiéře Pokladu na Stříbrném jezeře vyfouknout jiní producenti.

Zbývající scény byly dotočeny v ateliérech záhřebského Jadran filmu. Poté štáb odletěl do Hamburgu, kde si materiál převzal střihač Hermann Haller. Dne 5. listopadu 1962 zhlédlo snímek vedení společnosti Constantin. Film byl promítán bez hudby a v původní, tedy nedabované verzi, ale už v této fázi bylo expertům jasné, že se dílo podařilo. Dabováním filmu, které probíhalo ve dnech 14.-20. listopadu 1962 pod vedením Alfreda Vohrera, byla pověřena firma Ultrasynchron. Ve dnech 21.-23. listopadu 1962 byla nahrána i hudba a film byl konečně připraven na svou velkou premiéru.

Melodie Old Shatterhanda

Hudbu k Pokladu na Stříbrném jezeře složil berlínský rodák Martin Böttcher (nar. 1927), jeden z nejvytíženějších německých filmových komponistů. Jeho ústřední melodie filmu, později známá jako Old-Shatterhand-Melodie, se po celých sedmnáct týdnů držela na špici německé hitparády. Zajímavé přitom je, že se Böttcher nikdy nezúčastnil natáčení mayovek a veškeré detaily ohledně hudby probíral s producentem pouze po telefonu. Dokonce ani neznal romány Karla Maye - první mayovku přečetl až v 78 letech! Na hudbě k Pokladu na Stříbrném jezeře pracoval takřka 24 hodin denně po dobu čtyř týdnů. Komponoval, psal aranžmá, dirigoval orchestr, seděl u mixážního pultu. Za tuhle výtečně odvedenou práci dostal zaplaceno 8.000 marek. Zda je to hodně nebo málo, nechť posoudí čtenář. Složení orchestru vypadalo obvykle takto: 4 rohy, 4 pozouny, 30 smyčcových nástrojů, klavír, basa, kytara, různé bicí nástroje a speciální rytmické nástroje, někdy také flétna, harfa a foukací harmonika. Orchestr tvořili členové Symfonického orchestru Hamburg a Berlínského filharmonického orchestru.

Světová premiéra v kině Universum

V Rialtu panovalo napjaté očekávání. Bude se Poklad na Stříbrném jezeře divákům líbit? Producent investoval 3,5 milionů marek a nikdo nechtěl ani pomyslet na to, že by film propadl. Dva dny před premiérou však přišla nepříjemná zpráva: Filmbewertungsstelle (FBW), tj. výbor, který hodnotí kvalitu filmů, se rozhodl neudělit Pokladu na Stříbrném jezeře žádný predikát (označení kvality). Výbor měl námitky zejména proti scénáři, který se v mnohém odklání od literární předlohy, zkritizoval naprosté herecké selhání Marianne Hoppe (příliš pochváleni nebyli ani ostatní herci), práci kameramanů zhodnotili jen jako průměrnou a o hudbě se pro jistotu nezmínili vůbec. Film se členům výboru zdál příliš vážný a náročný - divák, který nezná literární předlohu, prý bude mít problémy porozumět ději. Wendlandt zuřil. V celém znaleckém posudku nenapsali o filmu jedno jediné dobré slovo. To nebyla dobrá reklama.

Světová premiéra Pokladu na Stříbrném jezeře proběhla 12. prosince 1962 ve vyprodaném stuttgartském kině Universum. Zúčastnili se jí Götz George, Karin Dor, Ralf Wolter a režisér Harald Reinl. Diváci byli zcela okouzleni a již v polovině filmu nadšeně aplaudovali. O dva dny později, 14. prosince 1962, byl snímek promítán v mnichovském kině Mathäser-Filmpalast. Všichni chválili podmanivou hudbu skladatele Böttchera, krásy jugoslávské krajiny, nádherné kostýmy i herecké výkony. Film získal mnohá ocenění, nejpodstatnějším bylo asi Zlaté plátno, které se uděluje filmům, které v průběhu 12 měsíců zhlédne více než tři miliony diváků. Krátce po premiéře se Constantin-Film odvolal proti rozhodnutí výboru neudělit filmu predikát a ten rázem změnil svůj skandální rozsudek: 24. ledna 1963 obdržel Poklad na Stříbrném jezeře predikát Wertvoll (hodnotný).