Mezi Supy

Unter Geiern (1964)

Snímek Mezi Supy je čtvrtou mayovkou z dílny producenta Horsta Wendlandta. Původní název filmu zněl Winnetou und der Bärenjäger - Vinnetou a lovec medvědů - a hlavním hrdinou se měl stát Old Shatterhand v podání Lexe Barkera. Jenže pak se producentovi podařil husarský kousek - angažoval britskou světoznámou hvězdu Stewarta Grangera a scénář nechal přepsat na postavu Old Surehanda. Tím se šéfovi Rialta naskytla jedinečná příležitost oživit sérii dříve, než by upadla do stereotypu. Zatímco filmoví kritikové byli z výkonu Stewarta Grangera nadšení, příznivci Karla Maye se nedokázali s novým hrdinou ztotožnit. Grangerovo arogantní, místy až sarkastické vystupování se divákům rozhodně nezamlouvalo, především mu ale zazlívali, že si dělal z Karla Maye legraci a usmrtil mýtus.

Roli náčelníka Apačů získal opět francouzský herec Pierre Brice. Viditelně stojí ve stínu Stewarta Grangera, s nímž se nikdy nedokázal spřátelit. Je obecně známo, že Stewart Granger a Pierre Brice nechovali k sobě vzájemné sympatie. Grangerovi se pravděpodobně nezamlouvalo, že hlavní roli získal mladý herec, kterého tehdy ještě neznal. Přestože na plátnech kin působí jako nejlepší přátelé, v soukromí dával Granger svému kolegovi jasně najevo, co si o něm a jeho hereckém umění myslí. Za vše hovoří jedna, dnes již úsměvná, historka:

Filmaři se snažili zajistit hercům potřebný komfort, aby se mohli plně věnovat své práci. Stewartu Grangerovi pronajali mercedes, s nímž se měl dopravovat na jednotlivá místa natáčení. S vozem však nebyl spokojený a stěžoval si, že je příliš tvrdý. Zejména při jízdě na Mali Alan po staré šotolinové cestě to s každým ve voze třáslo a házelo. Vedoucí výroby Stipe Gurdulić pronajal tedy pro Grangera francouzský vůz Citroën DS, vybavený hydropneumatickým systémem, díky němuž se mohl automobil při jízdě v terénu vyrovnat s jeho nerovnostmi. Při první jízdě byl ve voze i Stipe Gurdulić, který hovořil lámanou angličtinou. "Jak se vám líbí jet ve francouzském autě?" zeptal se Grangera. "Snesu to!" odpověděl herec. Spokojený Gurdulić pokračoval v rozhovoru a zeptal se: "Víte, kdo stavěl tuhle silnici?" Granger takovou otázku nečekal. "Kdo?" zeptal se téměř zlostně. "Francouzi, Napoleonovi vojáci!" odpověděl Gurdulić vítězoslavně a trochu se rozpovídal o historii Chorvatska. Na Grangera to však neudělalo dojem a ironicky si přisadil: "Pak není divu, že je ta silnice taková, jaká je!" Opovržlivě mávl rukou a připojil: "Francouzská práce!" Gurdulić už neměl chuť pokračovat v rozhovoru a francouzské auto nechválil, ačkoliv to měl původně v úmyslu. Brzy dorazili na místo natáčení, kde Granger musel hrát scénu s Francouzem Pierrem Bricem.

Scénář a režie

Scénář k filmu napsalo autorské duo Eberhard Keindorff a Johanna Sibelius, k nimž se přidal ještě zkušený scenárista Harald G. Petersson. Šéf Rialta Horst Wendlandt měl obzvláště velkou radost z toho, že mu vedení distribuční firmy Constantin konečně dovolilo angažovat na post režiséra filmu jeho dlouholetého přítele a vynikajícího tvůrce kriminálek Alfreda Vohrera. Pokud by výběr režiséra záležel jen na Wendlandtovi, tak by Alfred Vohrer režíroval už první mayovku Poklad na Stříbrném jezeře. Složení filmového štábu zůstalo až na pár výjimek stejné, jako u předchozích mayovek z produkce Rialta. Nově byly obsazeny pouze nejdůležitější pozice: režisér přivezl s sebou svou stálou asistentku Evu Ebner a šéfkameramanem byl jmenován Karl Löb. Vohrer znal většinu lidí již z natáčení svých kriminálek, přesto se dostal tento v jádru citlivý režisér do nelehké situace, když byl jako mayovský debutant obklopen spolupracovníky zvyklými na styl Haralda Reinla. Jako profesionál však na sobě nedal nic znát. Na natáčení se připravoval velice pečlivě, dokonce si do svého scénáře zaznamenal nejdůležitější chorvatská slovíčka, která by mohl jako režisér upotřebit.

Průběh natáčení

Natáčení filmu začalo 10. srpna 1964 na planině Grobničko polje u Rijeky, kde se ještě před dvěma týdny natáčel druhý díl Vinnetoua. Nyní zde architekt Vladimir Tadej vybudoval Baumannův ranč. Další velké dějiště se nacházelo na cestě k lyžařské oblasti Plataku, kde byla postavena vesnice Šošonů. Většina stanů a rekvizit byla použita z filmu Vinnetou - Rudý gentleman a pro potřeby natáčení byly jen mírně upraveny. Osamělou vesnici Šošonů střežil jeden hlídač z Jadran filmu. Jednou v noci ho překvapila dvojice divokých medvědů, kterým se naštěstí dokázal ubránit. Produkce okamžitě navýšila počet strážných a dala jim k dispozici i zbraně. O dva dny později se filmaři dozvěděli, že v té samé oblasti zaútočili medvědi i na lesníka, který bohužel svým zraněním podlehl.

Další nepříjemný zážitek s medvědy si filmaři odnesli z natáčení úvodní části filmu, v níž se Vinnetou, Baumann a jeho syn Martin vydávají na lov medvěda. Tentokrát si filmaři nenechali přivézt cirkusová zvířata z Německa, jako to učinili během natáčení snímku Vinnetou - Rudý gentleman, ale spokojili se s místním medvědem, kterého od mládí drželi v zajetí lidé z nedaleké vesnice. Najali také místního lovce, který vlastnil smečku ostrých pastýřských psů a byli ujištěni, že psi dají medvědovi na frak. Jenže po prvním vzájemném útoku ztratili psi svou bojovnou náladu a drželi se od medvěda v uctivé vzdálenosti. Druhý den přivedl myslivec jiné psy a opět sliboval filmařům, že z medvěda nic nezůstane. Ale ani nová dvojice se nechtěla pouštět do krvavé šarvátky - jakmile psi utržili od medvěda první větší šrámy, stáhli se opět do ústraní. Medvěd se očividně nudil. Rozmrzelý lovec ho chtěl trochu popíchnout a hodil po něm kamenem. Zvíře se okamžitě rozeběhlo proti lovci a ten ho v posledním možném okamžiku zastřelil. Filmaři se museli spokojit jen s velmi krátkými a neúplnými záběry.

Jednou z dalších lokalit, kde se natáčel snímek Mezi Supy, je okolí známého letoviska Starigrad-Paklenica. V místech bývalého El Dora z Pokladu na Stříbrném jezeře byla postavena zchátralá zlatokopecká osada se saloonem. Ze skály, z níž bandité přepadli v Pokladu na Stříbrném jezeře dostavník, pozoroval Vinnetou bandu Supů. Významnou roli hraje ve filmu horský průsmyk Mali Alan, kde byl postaven noční tábor Supů, očekávajících Wellerovu zprávu o zahájení útoku na osadníky. Odehrával se tady i závěrečný souboj mezi Old Surehandem, Martinem a Wellerem. Poté, co se štáb přesunul do pobřežního letoviska Splitu, vydali se pracovníci Jadran filmu hledat nové lokality. V okolí jezera Peručko, u osady Vrlika, objevili liduprázdnou kamenitou planinu, která byla jako stvořená pro natáčení závěrečného boje osadníků s bandou Supů. Fascinující obraz nerušily domy ani sloupy elektrického vedení, jen osamělý pastýř tu hlídal stádo ovcí. Asi o kilometr dál, ve vyschlé části jezera, se nacházela pouštní krajina se žluto-bílým pískem, která filmařům posloužila pro natáčení scény, v níž se Martin a Annie přidávají k přistěhovalcům.

Ve Vrlice se štáb potýkal s bórou, silným nárazovým větrem z hor, který už zapříčinil škody u obou předchozích dílů Vinnetoua. Tentokrát byl zcela zničen obytný přívěs, v němž herci odpočívali ve chvílích volna. Nikomu se naštěstí nic nestalo - Elke Sommer, která v něm pobývala jako poslední, opustila přívěs krátce před ničivým úderem.

Premiéra filmu

Premiérové představení se uskutečnilo 8. prosince 1964 v mnichovském kině Mathäser-Filmpalast. Publikum ve zcela vyprodaném sále nadšeně vítalo Stewarta Grangera, Waltera Barnese, Gojka Mitiće, Milana Srdoće a skladatele Martina Böttchera. Pierre Brice se tentokrát premiéry nezúčastnil, protože už byl na cestě do Vídně, kde měl natáčet nový film. Druhé premiérové představení proběhlo 9. prosince ve stuttgartském kině Universum a třetí 10. prosince v kolínském kině UFA-Palast. Ve všech městech slavil snímek ohromný úspěch. Producent Horst Wendlandt byl nadmíru spokojený, a to i přesto, že film neobdržel od FBW žádný predikát. Získal alespoň Zlaté plátno, které mu bylo uděleno 16. prosince 1965 v Düsseldorfu u příležitosti premiéry filmu Old Surehand.