Divokým Kurdistánem

Durchs wilde Kurdistan (1965)

Po premiéře úspěšné mayovky Žut začal producent Artur Brauner uvažovat o adaptaci dalšího románu z orientálního cyklu Ve stínu pádišáha. V úvahu přicházel úvodní román Pouští, ale neúspěch stejnojmenného filmu z roku 1936 ho přiměl zaměřit se raději na druhý díl s názvem Divokým Kurdistánem. Scénář napsal vídeňský umělec Franz Josef Gottlieb, který byl zároveň angažován i jako režisér. Snímek byl od počátku koncipován jako dvoudílný film. Oba díly se měly natáčet souběžně, aby se ušetřilo na nákladech spojených s výrobou filmů, dekoracemi, časovým vytížením herců i jejich honoráři. Okolo názvu druhého dílu panovaly nejasnosti. V únoru roku 1965 byl avizován jako V roklinách Škipetarů, o měsíc později jako Machredžův konec. O další dva týdny později získal nový název, při kterém již zůstalo: V říši stříbrného lva.

Dle původního plánu se mělo natáčet na originálních místech v Turecku. V září roku 1964 podnikli režisér Gottlieb a šéf produkce Dr. Götz-Dieter Wulf cestu do Istanbulu, aby se informovali, za jakých podmínek je možné v této zemi natáčet. Záhy oba pochopili, že situace nebude nikterak jednoduchá, protože velkou část rozpočtu by museli dát úřadům, aby získali jejich podporu a navíc tu nenašli jediného spolehlivého a důvěryhodného koprodukčního partnera. Z natáčení v Turecku tedy sešlo. Jugoslávie byla sice vynikajícím místem pro natáčení filmů z prostředí Divokého západu, ale pro natáčení orientálních filmů se záběry vyprahlé pouště se příliš nehodila. Nakonec se režisér rozhodl pro Španělsko, které bylo mezi filmaři oblíbené pro nespočet nabízených motivů. Zejména andaluská Almería se počátkem šedesátých let stala evropskou filmovou metropolí. K dispozici tam byla levná technika, dobří komparsisté a kaskadéři, panovaly tu příznivé povětrnostní podmínky (průměrně 280 slunečných dní v roce). Nová dobrodružství Kary ben Nemsího a hadžiho Halefa Omara se tedy měla natáčet v působivé krajině Sierry Nevady a Sierry Alhamilly.

Karel May ve španělském Hollywoodu

Natáčení snímku Divokým Kurdistánem probíhalo nejprve od 15. do 20. března 1965 v ateliérech společnosti CCC, kde vznikla úřadovna Mütesselina i nádherný pádišáhův palác. Poté štáb odletěl do Almeríe. Natáčelo se v okolí Tabernasu, v písečných dunách přírodního parku Cabo de Gata a v rekreačním středisku Alhama de Almería, v jehož centru byla postavena šibenice pro Ahmeda el Cordu. Jedny z nejdůležitějších záběrů byly pořízeny v Cuevas de Almenzora, v místě proslaveném jeskyněmi vydlabanými do skal, v nichž dosud žijí potomci maursko-arabského obyvatelstva. Velká část těchto obyvatel byla angažována do komparsu. Mnozí byli na svůj kostým tak hrdí, že ho prý neodložili ani v noci.

Ve smlouvě uzavřené dne 21. února 1965 mezi producentem Braunerem a zástupci španělské koprodukční společnosti Balcazar stálo, že Lex Barker musí být s natáčením hotov nejpozději 8. května 1965, protože pak se musí připravovat na natáčení snímku Vinnetou - Poslední výstřel. Termín se ale filmařům nepodařilo dodržet. Po zdlouhavém vyjednávání Barker souhlasil, že ve Španělsku zůstane do 15. května 1965. Ovšem ani týden navíc filmařům nestačil, a tak Barkera znovu prosili o trpělivost. Dne 22. května 1965 byl Barker konečně hotov a odletěl do Jugoslávie. Zbývající scény, jako např. závěrečný boj Kary ben Nemsího s Machredžem v gondole nad propastí (V říši stříbrného lva), musel dotočit Barkerův dvojník Giancarlo Bastianoni.

Největší potíže nastaly během natáčení scén s balonem. Balcazar měl dle dohody půjčit na dva natáčecí dny, tedy na 28 hodin pracovní doby, jeden horkovzdušný balon a dvě helikoptéry. Jenže španělský producent realizaci záběrů neustále odsunoval a argumentoval tím, že jen přeprava helikoptér zabere smluvených 28 hodin. Braunerova společnost CCC se hájila, že je snad samozřejmé, že těch 28 hodin je myšleno na natáčení záběrů, a že čas na přepravu je nutno připočítat navíc. Němečtí filmaři chtěli zabránit dalšímu zpoždění, a proto navrhli využít místo helikoptér dva stavební jeřáby. Španělští zástupci Balcazaru souhlasili a přislíbili, že jeřáby dodají na místo v přesně stanovený čas. Bohužel se tak nestalo a hodiny ubíhaly. Chris Howland se rozhodl pátrat na vlastní pěst po nezvěstných strojích a zjistil, že v celé Malaze se nenachází jediný stavební jeřáb. Natáčení této scény ve Španělsku bylo nakonec zrušeno.

Producent Brauner už nechtěl nečinně přihlížet, jak ve Španělsku mrhají jeho penězi a v polovině května 1965 odletěl do Almeríe. "Hned po příjezdu mi bylo jasné, že se blíží katastrofa, která skončí ztrátou nejméně 4 milionů marek," vzpomínal na nepříjemné chvíle Brauner. Dne 28. května odjel do Barcelony, aby se zástupci Balcazaru projednal další financování filmu a případné nároky na odškodnění. Rozhovor nebyl vůbec příjemný. Brauner se nakonec rozhodl zaměstnat druhý štáb v čele s hollywoodským režisérem Royem Rowlandem, který mu měl pomoci dokončit dílo ve stanoveném termínu. Dne 9. června 1965 hlásil Brauner svým berlínským kolegům, že "natáčení vůbec neprobíhá podle plánu. Organizace je mnohem horší než v Jugoslávii a s trochou štěstí budeme hotovi až 24. června. Je to vůbec nejhorší průběh natáčení, jaký jsem kdy zažil."

Situace se nadále vyhrocovala. Režisér Gottlieb nebyl už od počátku spokojený s pracovními podmínkami a prakticky dennodenně vyhrožoval zastavením práce. Nejvíce ho naštvalo to, že Brauner nechal scénář přepracovat Haraldem G. Peterssonem a předem ho na to neupozornil. Po jedné divoké hádce se Brauner natolik rozčílil, že Gottlieba propustil a film se rázem ocitl bez režiséra. S Balcazarem také nebyla rozumná řeč. Španělský producent požadoval za svou další práci platbu předem, na což Brauner nechtěl po dosavadních zkušenostech přistoupit. Balcazar tedy vyhlásil válku a dne 21. června 1965 neposlal na plac jediného zaměstnance. Začalo vzájemné vyhrožování policií, tiskem i soudními procesy, až nakonec Balcazar ustoupil a pustil se znovu do práce. Na post režiséra byl angažován Paco Perez Dolz. Natáčení ve Španělsku skončilo 30. června 1965 v 18:45 a Brauner si mohl konečně vydechnout. Chybějící scéna s balonem byla za pomoci triku dotočena v Berlíně.

Premiéra filmu

Film Divokým Kurdistánem byl zpřístupněn mládeži od 16 let. Producent se zhrozil, protože by tak přišel o spoustu diváků. Nechal tedy odstranit nevhodné scény a snímek znovu předložil ke kontrole. Den před premiérou přišlo od FSK oficiální vyjádření: snímek je určen divákům starším dvanácti let a pokud má být zpřístupněn i šestiletým dětem, jak si Brauner přál, musí odstranit ještě některá "pohoršlivá" místa. Premiéra filmu se konala po tiskové konferenci dne 28. září 1965 ve vyprodaném hannoverském kině Rivoli. Lex Barker přicestoval z Říma se svou manželkou Titou, z dalších herců zde byli přítomni Ralf Wolter, Dieter Borsche a Werner Peters. Za filmový štáb se premiéry zúčastnili vedoucí výroby Eberhard Meichsner a střihač Walter Wischniewski. Producentu Braunerovi byla za film Žut předána cena Zlaté plátno, udělovaná filmům s návštěvností přesahující tři miliony diváků.

Dohra u soudu

Výroba Divokého Kurdistánu byla spojena s mnoha potížemi, mrzutostmi a rozepřemi. Kvůli tomuto filmu vedl Brauner tři velké soudní spory: s režisérem Gottliebem, s Lexem Barkerem a španělským koproducentem Balcazarem. Největší mediální ohlas vyvolal pochopitelně proces s Barkerem. Herci byl podle dohody vyplacen honorář za snímek Divokým Kurdistánem, ale když Barker zjistil, že nakonec vznikly dva samostatné filmy, domáhal se vyplacení dodatečného honoráře ve výši 100.000 marek. Záležitost probíhala mnoha instancemi čtyři léta, až nakonec spolkový soudní tribunál rozhodl, že CCC musí Barkerovi zaplatit a to včetně veškerých úroků...