Mayovky na Internetu

O filmových mayovkách aneb Honza Reichardt vzpomíná...

Vše vypuklo před pololetními prázdninami v roce 1963, kdy se začal promítat v nově rekonstruovaném premiérovém kině Lucerna Poklad na Stříbrném jezeře, který se stal ihned trhákem. Vstupenky byly beznadějně vyprodané na měsíc dopředu, tak se sháněly za dvojnásobnou cenu u bab biletářek, které se rázem staly váženými dámami, nebo u překupníků stojících před promítáním u vchodu. V roce 1964 bylo dostavěno velkoryse řešené kino U hradeb 64 na Malé straně s kapacitou 600 diváků, kde měl premiéru Vinnetou. To už bylo zmodernizováno také kino Květen na Vinohradech, takže nápor diváků byl rozmělněn. Mezi tím se nakoupilo více kopií, a tak se mayovky rozletěly po všech kinech v republice. O rok později následoval Rudý gentleman a Old Shatterhand, který byl zajímavý tím, že jej natočili v tehdy nevídaném formátu 70 mm a mohl se zpočátku, než přišly běžné kopie, promítat pouze v kinech, která měla velké panoramatické plátno do půlkruhu. Proto měl premiéru v Gottwaldově (Zlín), kde ho dávali v původním znění s titulky. Další rok si diváci zaplakali nad smrtí Vinnetoua v Posledním výstřelu, pak následovala dlouhá pauza. Teprve v druhé polovině 70. let, kdy zájem o filmové mayovky úplně opadl, byly uváděny v kině Květen série z Orientu (Žut, V říši stříbrného lva, Divokým Kurdistánem) a Mexika (Poklad Aztéků, Pyramida boha slunce), také Mezi supy. V televizi, která byla ještě černobílá, běžel tehdy několikrát Poklad Inků. Zbývající filmy Old Firehand, Old Surehand, Vinnetou a míšenka Apanači, Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti a Petrolejový princ v kině nikdy nadávali, zhlédnout se daly až s nástupem videa.

Mayovky a socialismus

Kdo z tehdejších pohlavárů povolil promítání Pokladu na Stříbrném jezeře, Vinnetoua a dalších filmů se už nikdy nikdo nedoví. Jisté je, že v té době začala doslova mayománie. Po mnoha létech vyšel v roce 1965 knižně Vinnetou, sice řádně zcenzurovaný a zkrácený, ale toho si nikdo nevšiml. Před knihkupectvími stály od večera fronty, každý ze šťastlivců, který noc na židli nebo ve spacáku přečkal, si mohl ráno koupit všechny tři díly. Ovšem jen jednou, důsledně se to hlídalo. Mít známého knihkupce bylo velké terno, ti toho také náležitě využívali. Je podivné, že v době největšího boomu nevyšel Poklad ve Stříbrném jezeře ani další mayovky. Proto se začaly shánět po antikvariátech předválečná vydání především od T&M, kdo je měl doma, tak je podle pořadníku přátelům půjčoval...

Vinnetou s Old Shatterhandem se stal rychle žádaným obchodním artiklem. Na pouti si každý mohl vystřílet rozmazanou černobílou fotografii, na pokoutních burzách tehdy v horní části Václaváku před kinem Jalta se s nimi každou neděli dopoledne šmelilo. Všechny tři díly Vinnetoua tam bylo možno koupit za předraženou cenu 500 Kčs, což byly tehdy velké peníze. V obchodě, kde se jen tak sehnat nedaly, stály 350 Kč. Na 3. celostátní spartakiádě v témže roce se začaly také prodávat černobílé pohlednice s motivy z filmů, později byly k dostání v barevné verzi v každé trafice. Kdo si neudělal album, byl dvojka a béčko. Obrázky se také vystřihovaly z časopisu Bravo, který se dal občas sehnat v polštině v Domě polské kultury. Jako vrchol módy byly jakési náhražky jeansů, které místo koženého průvlaku na pásek měly koženkovou cedulku s obrázkem Vinnetoua s nápisem Vinetů. Pouze někteří režimem vyvolení jedinci nebo sportovci si mohli přivézt ze západního Německa šátky s obrázkem, kvarteto nebo dokonce velké plakáty. Kdo měl takový doma na zdi, byl frajer největší...

Herci z mayovek v jiných filmech

Na počátku 60. let se promítaly v zaplivaných a špinavých kinech s vrzavými lavicemi pouze filmy československé a sovětské provience, jen tu a tam se ojediněle objevila nějaká ta americká kovbojka, historický film nebo detektivka. Mezi nimi byly Scaramouche, "šermovačka" z prostředí francouzského dvora a kovbojka s Johnem Waynem Na sever Aljašky, kterou doprovázela slavná stejnojmenná písnička. Tu později nazpíval Mirek Hoffmann s Greenhorny pod názvem Bílej sníh. V hlavních rolích obou filmů hrál Steward Granger, pozdější Old Surehand.

V roce 1967 docházelo k pozvolnému uvolňování režimu, a tak se začaly objevovat i západoněmecké filmy. Byly to především wallaceovky: Mrtvé oči Londýna, Hostinec na Temži, Zelený lučištník, Tajemná maska, Indický šáteček, Černý opat, Záhadný Hektor a další. V nich hráli Karin Dor (Ribanna), Klaus Kinski (padouch Luke) a Eddi Arent (lord Castepool). Mario Adorf (Santer) a Ralf Wolter (Sam Hawkens) hráli ve Zlatokopech z Arkansasu padoucha a komického chlapíka. Hádejte, který kterého. Tento film se natáčel nedaleko Berouna, ve skalách v Srbsku a proslavil se hlavně tím, že při útoku Indiánů plavaly v záběru po řece kelímky od piva.

Další úspěšný film byl Dobrodruh z Istambulu, kde hlavní hrdina Horst Buchholz (Sedm statečných) zabije dva vrahouny - Maria Adorfa a Klause Kinského. Lex Barker nebyl u nás k vidění jinak než jako Old Shatterhand, s Pierrem Bricem dávali pouze historický film z doby starého Říma Dákové, kde hrál hlavní roli. Od režiséra Haralda Reinla běžely v kinech všechny tři díly o agentu Jerry Cottonovi Dynamit v zeleném, Smrt v červeném jaguáru a Výstřely na Brodwayi. Byl to odvar bondovek, které tehdy nebyly u nás k vidění. Jako bomba pak zapůsobil na lidi jeho dokumentární film podle bestselleru Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost, který se stal doslova kultovním. Pak nastala dlouhá pauza. Teprve v 80. letech se objevil Götz George (Fred Engel) v televizním seriálu Místo činu v roli komisaře Schimanského a Herbert Lom (Cornel Brinkley) ve filmech o Růžovém panterovi jako bláznivý komisař Dreyfus. Mario Girotti (poručík Merril) vytvořil pod jménem Terence Hill s Budem Spencerem dvojici v bláznivých komediích a spaghetti-westernech, z nichž bylo možné vidět např. Jestli se rozlobíme, budeme zlí, Trumfové eso či Malý, unavený Joe. Na další filmy herců z mayovek se muselo počkat až do roku 1990.

(Autor článku - Honza Reichardt)